Melody will never die. Will NEVER die.

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 8)

22. května 2016 v 13:55 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

Javon: Jeho hlavní kontakt se světem okolo byl skrze jeho fanoušky. Dostával tuny mejlů od fanoušků. Lidi okolo slečny Raymone měli na starosti je tisknout a strkat do ohromných dopisních pytlů. Přicházely ze všech koutů světa - z Kanady, Anglie, Egypta, Japonska, Irska, Indie, Španělska. Všechny je četl.
Velice často jsme v ho v sobotu ráno vzali na projížďku autem, on se zavrtal mezi ty dopisy a četl a četl. Já jsem řídil. Někdy to vzal za mě Bill. Nacpali jsme do auta čtyři bedny těch dopisů, odjeli na nějaké odlehlé místo a tam s ním tři, čtyři hodiny popojížděli, zatímco on četl. Někdy jsme dojeli až k horám, na kterých byl ještě sníh. Občas jsme se dostali před Hoover Dam do Arizony a odtud zase nazpátek.
MJ seděl vzadu, z rádia se linula vážná hudba a záclonky byly zatažené. Slyšeli jsme ho otevírat obálku po obálce a číst to. Někdy vykřikl: "Poslouchejte chlapci, co je tu napsáno. Je to roztomilé!" A pak nám přečetl nějaký úryvek. Lidi většinou psali o dětech, o tom, jak jsou nemocné a jak jeho hudba pro ně moc znamená. Často ho to dojímalo. Někdy dokonce pofňukával a pak se omlouval: "Vy asi, mládenci, nevíte, jak moc to pro mě znamená. Je to největší inspirace pro psaní písní!"
Na konci cesty měl štosy dopisů pečlivě rozdělené do dvou komínků. Na jeden vždycky položil ruku a řekl: "Tak a těchto se můžete bez milosti zbavit!"

Bill: Lidé mu taky posílali dárky - plyšové medvídky, balónky, kytky, fotografie, osobní věci. A spousta z těch dárků byla dělaná ručně. Koláže fotografií z vlastními popisky. Často si ty ručně dělaný dárky schovával. Měl to rád. Některé dárky byly divné. Kouknul se do krabice a začal se tvářit zmateně a trochu nepatřičně. Většinou nám ji pak podal a řekl nám, abysme s tím něco udělali. Podívali jsme se dovnitř, ne, že by tam bylo něco nebezpečného, třeba bomba nebo něco takového, ale bylo tam například osobní spodní prádlo apod. Nebo hudební skříňka schovaná v kilometrech toaletního papíru, tak, že jsme se v něm museli doslova brodit, abysme ji vylovili ven.
Bylo toho všeho tolik, že jsme museli jeden celý pokoj vyčlenit jako ten pro dárky a mejly od fanoušků. Stěny toho pokoje byly polepené vlastnoručně dělanými pohlednicemi a dopisy, a podlaha byla pokrytá tunami váčků, krabic a balíčků. A to bylo všechno shromážděno jen za těch pár měsíců, co jsme v Las Vegas byli.

Javon: Kromě občasných návštěv jeho matky a dvou nebo tří dalších lidí, byl MJ skutečně osamělý, obklopený jen svými dětmi. Byl v takové osobní bublině samoty. Zvenku to vypadlo, že MJ vede snobský život plný nejrůznějších lidí a výhod, ale ve skutečnosti? K čemu mu byly návštěvy vytříbených restaurací a pětihvězdičkových hotelů, když tam ani nemohl přijít hlavním vchodem? A zrovna tam bylo všechno krásně naaranžováno a uklizeno! Ne. Byl nucen chodit zaplivanými uličkami, které vedly k zadnímu vchodu, míjet odporně páchnoucí chodby a špinavé pokoje. Nejezdil krásnými pojízdnými schody, ne, on jel těmi pro zaměstnance, mnohdy stál velde pytlů s odpadky, které spolu s ním dopravovali nahoru. To byl život, který MJ vedl.

Bill: Byly časy, kdy jsme se skutečně cítili jako krysy, které lezou zasmrazenými trubkami ve snaze dostat se na světlo. Smrad těch postranních chodeb a uliček byl skutečně nesnesitelný. Měl jsem na sobě drahý oblek, nové boty a šlapal jsem po rybích kostrách a shnilém jídle. Myslel jsem si: "Bože, to je ale nechutný!"
Jmenujte mi nějakou jinou celebritu, která tohle musela prožívat! Aspoń jednu! Že vás nikdo nenapadá? Ani mě ne. Pamatuju si jen na jednu jedinou situaci, kdy jsme nemuseli lézt těmi hnusnými uličkami - a to bylo, když šel MJ na setkání se Stevem Wynnem do Bellagia. Steve nám řekl, ať k němu jdeme skrz kasíno, doprovázel nás. A tak jsme šli. Několik lidí vytřeštilo oči, ale jinak byli příliš zabraní do hry a tak si nás nevšímali. MJ řekl: "Víte, už jsem úplně zapomněl, jak krásný je interiér hotelů Skutečně úžasný!"
Ve většině případů jeho schůzky probíhaly tak, že v rychlosti vletěl do hotelu zadním vchodem, několika slovy něco dohodl a zase hned mizel. Tentokrát to bylo jiné. Byl tak hladový po něčem trochu normálním, že se źastavoval na každém kroku a všechno obdivoval. Byl tak nezkušený, že jednou vzal do hotelu i Princova psa. Neuvědomil si, že ho nebude moct venčit, a to tam měl být asi pět dní. Dovedete si představit, jak to tam za chvíli páchlo. Po dvou dnech už to nevydržel, přišel za mnou a řekl: "Bille, potřebuju, abyste sehnal nějaké vůně."
"Vůně? Jaké vůně?"
"No prostě vůně, po kterých pokoj bude vonět."
"Aha, myslíte osvěžovač vzduchu?"
"Jo, něco takového."
Občas používal slova, kterým jsem nerozuměl. Jako třeba:
"Bille, potřebuju, abyste jel na letiště a vyzvedl tam starostku."
"Cože?! Starostku?! Jako myslíte starostku města?!"
Zasmál se. "Ne, myslím starostku. Tu, co opatruje děti!"
"ÁÁÁÁÁ, vy myslíte chůvu?"
"Jo."
Proč porstě nepoužil normální slova? Občas jsem mu musel říct: "Pane, omlouvám se, ale já vám moc nerozumím." Pak kroutil hlavou. "Chlapci, chlapci, měli byste víc číst!"

Javon: To bylo přesně to, čím trávil hodiny volného času: čtením. Četl všechno, co se mu dostalo do ruky. Historii, vědu, umění. Podnikali jsme nespočet výletů do Barnes and Noble. Skoro každý týden. Dokázal vejít do knihkupectví a utratir tam pět tisíc dolarů s takovým výrazem ve tváři, s jakým si dítě jde koupit žvejku. Jednou koupil i knihkupectví. Myslím jako ... celý knihkupectví. Prostě složil prachy na stůl a bylo jeho.
 

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 7)

17. dubna 2016 v 13:21 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU
Javon: Tihle promotéři požadovali, aby vystupoval pět nocí v týdnu. Tohle byl pro ně prostě standard. MJ chtěl vystupovat maximálně třikrát týdně. To byla taky jedna z věcí, na které nechtěl přistoupit. Říkal: "Všichni po mě chtějí, abych vystupoval, ale nechápou, že když lidé přijdou na Michael Jackson Show, chtějí MĚ vidět vystupovat. Nemůžu být třeba jako Osmondi. Nemůžu si sednout na zadek a zpívat "Kumbaya" jako tito veteráni Las Vegas. Lidi mě chtějí vidět tančit od začátku do konce!"
Řekl nám, že když byl v kurzu, byl něco jako atlet. Musel zkonzumovat tisíce kalorií, jen aby měl energii na jedno vystoupení. Při každém z nich prý zhubl tři až čtyři kila tím, jak se neustále hýbal. "Byla to ohromná zátěž pro moje tělo," řekl, "Už to prostě znova nedám."
V jeho domě byla malá tělocvična s běžeckým pásem. Několikrát jsme s ním cvičili. Byly dny, kdy se tam sám zavřel a několikrát nás vyzval na "battle" v běhu na pásu. Jindy zase stoupnul na pás, běžel necelých patnáct minut a my ho pak vyřízeného museli odnést do domu. Ale snažil se. Chtěl fanouškům poskytnout stejná elektrizující vystoupení, která produkoval před dvaceti, třiceti lety. A když se mu to podařilo v pondělí, chtěl toho dosáhnout i v úterý. Říkal: "Když si lidé zaplatí za to, aby mě viděli, musím jim dát show se vším všudy."

Bill: Blížilo se 25. výročí Thrilleru. To byl další důvod, proč se vrátil do země. Byly tady domluvy o zremixování těch písní, opakovaném natočení videa za přispění speciálních efektů. Poslechl jsem mnohé takové konverzace a tak mohu potvrdit, že MJ byl proti tomu. Říkal věci jako: "Existují věci, které prostě nejdou měnit. Ani se toho nedotkneme." Ale mě bylo jasné, že Sony má do toho hodně co mluvit, víc než on. Natlačili ho do toho. Pořád jim toho hodně dlužil.
Nenáviděl Sony. To byl další velký problém. Nesnášel spostu lidí, se kterými musel spolupracovat. Umělci měli vždycky problémy se společnostmi, se kterými spolupracovali, ale jeho nenávist k Sony se posunula na novou úroveň. Nesnášel Tommyho Mottolu, ředitele vydavatelství. Nenáviděl. Říkal mu "ďábel".
Jednoho dne nám MJ řekl, že chce nějaká sluchátka, aby mohl poslouchat hudbu, zatímco poběží na pásu. Jeden z bodyguardů mu dvoje koupil. O pár dní později jsem procházel domem a všiml jsem si, že jsou roztržená vpůli. Tyhle věcičky se nerozbíjely pádem. Tyhle věci mohly být leda zničeny úmyslně. Zvedl jsem je a všiml jsem si, že jsou to sluchátka od Sony. Nechtěl mít nic společného se Sony, všichni jsme to věděli, jen ten chlápek bodyguard prostě neměl ponětí o téhle situaci.
Jinak, všechno běželo ve stereotypních kolejích. Probíhaly meetingy, pak se skoro podepsala nějaká smlouva, jindy se od ní zase ustoupilo. Proběhlo setkání se Simonem Fullerem, producentem American Idol. MJ koketoval s myšlenkou vystoupit tam. Začali jsme plánovat detaily, rezervovat hotel, plánovat trasu. Nejprve se měl objevit na natáčení pořadu v NY, potom přejet na živé vystoupení v LA. Potom jsme hovor přestali vnímat.
Na co jste si hodně brzy zvykli, když jste pracovali s MJ, bylo neposlouchat a nenechat se unést. Častokrát rušil věci. Když už na něco kývl, všichni se zbláznili, myslím tím ty lidi okolo. Volali i několikrát za hodinu: "Kdy přijede pan Jackson? Co má rád? Co chce? Bude chtít to a to?" Potom telefonáty trochu opadly. Bylo to způsobeno tím, že některý z právníků MJ se dostavil a vše jim vysvětlil.

Javon: Teď to asi vypadá, že MJ neměl zájem o to, co se děje a na čem pracuje. Ale tak to nebylo. Bavilo ho tvořit a vymýšlet hudbu. Byl tu chlápek jsménem Brad Buxer. Byl producent a inženýr. Pracoval s MJ na albech Dangerous a HIStory. Když jsme postavili studio, Brad mohl přijet do Vegas, ubytovat se v hotelu poblíž a za MJ docházet. Přišel, přinesl nějaké hudební nástroje a klidně i několik hodin s MJ "jamovali". Jakmile jednou Brad vešel do domu, najednou byl barák plný muziky a MJ vypadal svěže a plný energie. Pracovali spolu na skladbách, které jsme doposud neslyšeli.

Bill: MJ absolvoval několik setkání s rozličnými umělci a producenty. Někteří z nich makali na remixech pro Thriller 25. Will.I.am z Black Eyed Peas pracoval na některých nahrávkách. Proběhla setkání s Babyface, dvojicí umělců semknutých okolo Akona. I oni dělali na nahrávkách na Thriller 25 a podíleli se na vytvoření singlu "Hold my Hand". Slyšeli jsme MJ nejranější demo verze tohoto singlu. Hodně těch setkání proběhlo na Palms. Bylo to v hotelu, který byl zároveň i kasinem a nahrávacím studiem. Hodně umělců sem jezdilo nahrávat.
Krom Brada MJ nikdy netrávil přiliš času nahráváním s těmi umělci tak, aby se setkali osobně. Potkali se vždycky na hodinu, probrali situaci a pak se tozešli dělat na vlastních nápadech. Své nápady a nahrávky mu přehrávali telefonicky. Někdy mi nahrávky přišly e-mailem. Vypálil jsem je na CD a přinesl je MJ. Ten si je pak přehrával v autě. Nikdo z nich nebyl příliš organizovaný.
Mluvilo se o shromáždění těchto střípků do ohromného comebackového turné, ale stejně jako spousta věcí na světě, i tohle potom šlo jaksi do ztracena. Z velké části se MJ zabýval skládáním a komponováním proto, že ho to zkrátka bavilo. Často sem chodili taky choreografové. Vymýšleli s ním taneční čísla, ale vlastně to bylo jen ze cti k němu, protože to miloval. Nikdy z toho nic nebylo.

Javon: Pravdou je, že do domu nepřicházeli jen muzikanti a producenti, ale i lidé, kteří ho chtěli vidět prostě proto, že byl dlouho pryč. Přišel Andrew Young, starosta Atlanty. Jesse Jackson přišel taky. Eddie Griffin, bavič, byl pravidelný host. Chris Tucker chodil taky často - vzali jsme jeho spolu s MJ na promítání filmu Most do země Terabithia. MJ také mluvil s Nelsonem Mandelou po telefonu.

Bill: Dr. Murray přicházel nepravidelně, možná tak jednou za šest týdnů, většinou aby zkontorloval některé z dětí. Nikdy se nezdržel dlouho, vždycky tak půl až tři čtvrtě hodiny. Upřímně, nikdy jsem si na něm nevšiml ničeho neobvyklého. Byl prostě další člověk, co přišel a odešel.
Byla tu spousta lidí, co prošla životem MJ, ale nebyl tu nikdo, kdo by v jeho životě skutečně byl. Měl přátelský vztah s mnohými, kteří přišli na návštěvu, ale ty návštěvy byly spíš podnikatelského rázu - jako ty s Andrewem Youngem a Jessem Jacksonem, bavili se o charitativních programech v Africe. Nebyl skoro nikdo, s kým by byl spojen osobně. Nikdo, kdo by přišel a řekl: "Hele, pojď něco dělat." Za celou tu dobu, co jsem pro něj dělal, jsem ani jedenkrát nenarazil na člověka, který by k němu přišel a řekl: "Hele, hádej co za film jsem včera viděl!" Nikdo si to nedovolil. Všechno bylo jen skrze byznys.



Představte si to ...!!!

13. dubna 2016 v 20:42 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy
Ahoj, po dlouhé době se ozývám, omlouvám se, mám toho teď nad hlavu. Hani, nevzpomínám si úplně přesně, na kdy jsem přislíbila další kapitolu RTT, ale ubezpečuji tě/vás, že tento víkend už určitě něco přidám.
Představte si, co se mi dneska stalo: rozhodla jsem se, že se pokusím najít nějakou malou brigádu na doma. Třeba psaní nějakých textů apod. Ozvala jsem se asi třem lidem a každý z nich mi poslal zadání k zpracování ukázkových článků. Udělala jsem to a poslala jim to zpět. Dva z nich mi odpověděli, že se jim články líbí, ale že mají hodně zájemců a nemohou mne proto vybrat. Zato ta třetí byla kráva na entou a napsala mi, že článek je stylisticky velmi slabý a je v něm spousta pravopisných chyb! Tedy, nechci ze sebe dělat machra, ale jestli něco, tak nedělám pravopisné chyby. Nikdy!!!! Zůstala jsem na to nevěřícně koukat, až jsem skoro zapomněla e-mail přečíst až do konce. Konec stál ovšem za to - dodala, že pokud budu potřebovat, mám si zaplatit hodiny gramatiky na nějaké střední škole! Ona si prý taky před nástupem na střední školu platila doučování. To mě dojalo úplně. Napsala jsem jí ve vší slušnosti:
"
Moc Vám děkuji za Vaše rady, ale nemusíte se namáhat. Jako studentka bohemistiky a lingvistiky znám pravopis a gramatiku lépe než Vy a nenechám se od nikoho urážet. Ten poslední e-mail, který jsem poslala, měl vyznít ironicky, zřejmě jste to ale nepochopila. A pokud jste si musela platit doučování gramatiky českého jazyka před nástupem na střední školu, zřejmě jste v ní byla dost slabá a nemáte tedy absolutně právo kohokoli soudit.
A mám pro Vás ještě jednu dobře míněnou radu - až budete opět někoho vyřazovat z výběrového řízení, učiňte tak, prosím, slušněji něž se mnou.
Sbohem"


Teď nevím, jestli se mám smát nebo urazit. Co myslíte vy? :-)
P.S. To, že jsem studentka bohemistiky, jsem si vymyslela, víte dobře, že studuji biologii, ale chtěla jsem tomu dát drama. A navíc mě pěkně nasrala ...
 


Máte nějaký nápad?

1. dubna 2016 v 11:50 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy
Ahoj vespolek, mám na vás jednu prosbu. Kamarád mě požádal, abych mu do magazínu sesmolila dva články - příběhy ze života. Znáte to, takové ty články z Vlasty nebo Překvapení, plné osudových setkání a s happyendem.
Nenapadá vás nějaké téma? Přemýšlím a zjistila jsem, že mě absolutně nic nenapadá :-D

Díky moc.

Domi

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 7)

22. března 2016 v 19:37 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

Javon: The Las Vegas Mini Gran Prix je jedna z těch venkovních událostí, kde je park se všemi možnými hrami, cestami pro bicykly a motokárami. Měl jsem bratrance, který tu dělal manažera. Bylo to jen pár mil na sever od domu. Vždycky, když jsme to míjeli, MJ se zmínil: "Chlape, rád bych se sem šel někdy podívat s dětmi. Určitě by se jim to líbilo."

Kdykoli něco takového řekl, udělal jsem si v hlavě jakoby poznámku a nakonec jsem zavolal svému bratranci a zeptal se ho, jestli nemůže někdy zavřít dřív a vzít MJ a jeho děti dovnitř. Zavolal nadřízenému, pak mi brnknul zpátky a domluvili jsme to.


Bill: Zašli jsme zpátky za MJ a řekli jsme mu: "Pane, právě jsme to zařídili. Vy i děti můžete zajít na to hřiště a užít si tam večer." A když jsme mu to řekli? Byl jako malé děcko o Vánocích. "Opravdu?? Tak to je skvělé! Pane Bože!"

Park zavíral o půlnoci. My se tam dostali okolo 00:30. Vylezli jsme z auta a šli jsme zkontrolovat, jestli není někdo okolo. Pak jsme šli dopravákům říct, že my patříme k lidem, kteří mají přístup dovnitř. Pak jsme se vrátili k autu a vzali MJ a děti dovnitř.

Jakmile jsme byli uvnitř, MJ a děti se rozeběhli do všech stran, jako kdyby to byli čtyři pětiletí mrňousové. Nejdřív šli do game roomu, kde vyzkoušeli všechny mašiny, a hrál jeden proti druhému. Hráli pinball a vyhráli nějaké ceny. Prince jich vyhrál nejvíc. Paris to trochu štvalo. Nic totiž nevyhrála. Začala nabírat k pláči. Chodil jsem od jedné hračky k druhé a snažil jsem se pro ni něco vyhrát. Nepovedlo se mi to. Nakonec přišel manažer, otevřel tu hrací skříňku a vyndal nějaké hračky pro Paris. To ji uklidnilo. Odběhla pak s plnou náručí plyšáků.


Javon: Jeli i na motokárách. Ale jen chvilku. Nejdřív jel jen MJ a děti. My jsme s Billem stáli opodál a pozorovali jsme Blanketa, který byl moc malý na to, aby mohl jet. Byl z toho celý naštvaný, protože i on chtěl jet na motokáře a chtěl porazit bratra a sestru. Ale protože nikdo nebyl na dohled, nakonec mu dovolili se povozit. Umožnili mu ujet jen asi 100 metrů, ale i tak se pro něj ten den stal díky tomu výjimečný.


Bill: Byla tam taky jedna taková obrovská dráha, když jste dojeli na vrchol, sjeli jste pak hned dolů do takového jutového pytle, na kterém bylo napsáno "Brambory". To byla poslední atrakce, kterou vyzkoušeli, než jsme šli pryč. Blanket byl zas moc malý, tak ho MJ držel v náručí, Paris a Prince se chytali navzájem. Byli vyděšení, ale vzrušení zároveň.

Odnášeli si společně jeden míč. Bylo vzrušující to sledovat. Oprostili se tu od všech starostí. Vždycky jste je mohli vidět, jak jsou v obležení manažerů, bodyguardů, právníků. Bylo možno vidět změnu i u MJ. Normálně měl hlavu plnou starostí a obav. A přenášel je i na svoje děti. Brávali jsme děti do cirkusu a na hřiště, ale většinou bez něj. V tu dobu z nich spadla tíha světa a byly to ty nejpotrhlejší děti ze všech. To samé se událo u MJ během návštěvy zábavního parku. Změnil se. Byl bezstarostný, uvolněný a svůj. Dělal to, co zrovna chtěl, v obličeji byl radostný, byl zkrátka pekelně šťastný.


Javon: Když jsme všichni nastoupili do auta, děti v tu chvíli usnuly. Byly odrovnané. Odvezli jsme je domů, odnesly je postupně v náručí do pokojů a uložili jsme je ke spánku.

Já s Billem jsme couvali z pokoje, zatímco MJ seděl u dětských postelí a zasunoval jim deku pod tělo. Zastavil nás v půli cesty a šeptal: "Chlapci, rád bych vám poděkoval za to, co jste udělali pro moje děti. Hrozně si toho vážím. A Javone, vyřiď, prosím, osobní poděkování tvému bratranci za to, že nám domluvil parkování zdarma. Je to rarita, pokud pro mě někdo něco udělá bez toho, aniž by chtěl něco na oplátku. Připomeňte mi zítra, ať tomu manažerovi pošlu fotku s podpisem. A ještě jednou děkuju."


9

Michael Jackson poprvé vystupoval v Las Vegas v roce 1974, když on a jeho osm sourozenců vytvořilo velkolepé vystoupení na MGM Grand. Joe Jackson domluvil vystoupení sám osobně, neboť Motown byl proti - Berry Gordy cítil, že vystoupení by nebylo dobré pro pověst skupiny. Ale MJ chtěl hrát ve Vegas. Byl až fanatickým obdivovatelem Sammyho Davise Jr., jež prolomil bariéry mezi lidmi rozdílné barvy kůže v mnoha koncertních sálech, hotelech v 60. letech.

Michael cítil, že je třeba v tomto odkazu pokračovat, a také se vždy snažil sám sebe přimět udělat vystoupení ve Vegas nejlepším, jakého byl schopen.

Ačkoli byl MJ v tu dobu teprve šestnáctiletý, jeho neúnavná píle, s jakou se připravoval na každé vystoupení, se stala legendou mezi dalšími generacemi nadějných umělců. Ale o dekádu později, kdy byl jeho život sužován mnohými osobními pády, byl známý spíše tím, že vystoupení rušil, než aby tvořil historii. V prosinci 1995 byl Jackson vybrán, aby byl natočen záznam z jeho koncertu v New YORKU. Tři dny předtím zkolaboval během pódiových příprav na koncert a byl převezen do nemocnice. Koncert byl zrušen. V roce 1999 byla podepsána smlouva, podle které měl MJ uskutečnit dva koncerty "milénia" v Austrálii a na Hawai. Jackson z obou skutečností vycouval necelý měsíc předtím, než se měly uskutečnit. Promotér ho následně zažaloval a Jackson byl nucen zaplatit 5,3 miliónů dolarů jako náhradu ušlého zisku.

O dva roky později, v září 2001, Jackson dotáhl do konce koncert k 30 letům jeho kariéry v Madison Square Garden, nicméně album, které se tímto koncertem rozhodl propagovat, Invincible, bylo v mnohých ohledech fiaskem. Jackson strávil šest let ve studiu, střídavě nahrával a nenahrával, ale záměrem bylo vytvořit album, které opět zboří všechny dosavadní hranice a přitáhne posluchače. Invincible debutovalo jako No. 1 v Americe, Anglii, Japonsku a v dalších zemích, ale jeho prodej skončil stejně rychle, jako začal. Sony následkem toho zastavila propagační kampaň alba - a to rozpoutalo hořkou nenávist mezi MJ a šéfem Sony Music Tommym Mottolou.

Po soudu v roce 2005 vlétl Jackson do partnerství s bahrajnským hostitelem, Sheikhem Abdullahem, podepsal s ním kontrakt, který mu sliboval mnoho nových projektů, včetně nového studiového alba a muzikálu. V závislosti na tom, že Jacksonovi de facto poskytl útočiště, a ultra moderní nahrávací přístroje, Abdullah pokryl svým podpisem mnoho zpěvákových legálních neproplacených složenek a poskytl zálohu miliónů dolarů, které měly v zámoří pokrýt Jacksonovy nemalé požadavky. V dubnu 2006 Raymone Bainová poskytla tisku důkaz toho, že Jackson i Abdullah zažívají v zámoří nemalé dobrodružství - založili spolu společnost Two Seas Records, a prohlásila, že Jacksonovo nové album bude moci vyjít už následující rok. Ani ne o tři měsíce později Jackson vycouval ze všech dohod, které měl s Abdullahem a potajmu odcestoval do Irska.

Během té doby, ve které Jackson "nepracoval", vlastně pracoval po celou dobu. V Irsku strávil měsíce ve studiu s will.i.amem z Black Eyed Peas. Jakmile byl jednou zpátky ve Státech, setkával se pravidelně s umělci a artisty jako byl Kanye West, Babyface, Ne-Yo a RedOne, komponoval a nahrával desítky nových písní. Jacksona stále práce bavila. Nezanevřel na svoje profesní záležitosti. Ale stal se z něj samotář. Jakmile se jednou stal obdivovatelem Howarda Hughese, začal žít život podobný tomu jeho. Ukrýval se za bezpečnými branami Vegas, za neprostupnou hordou bodyguardů.

A kdo by ho mohl obviňovat? Po mnohé roky, asi v době, kdy vyplaval na povrch skandál s Chandlerem a dokonce i předtím, bulvární hyeny byly jaksi neúprosné a urputné. Cokoli udělal, kamkoli se pohnul - všechno bylo použito jako střípek do mozaiky jeho "šíleného života" - života Podivína Jackoa. Když byla situace ještě jakž takž v pořádku, říkali mu blázen a podivín. Když se situace zhoršila, byl z něj zločinec a pedofil. Proč by pobyt ve společnosti měl něco změnit, když ani zaplacení miliónů dolarů na očištění svého jména nemělo žádný efekt? Jackson rezignoval. Ponořil se plně do rodinného života a do vlastních projektů a našel jakési uspokojení tam. Ale jakmile se jen trochu uvolnil, okamžitě přispěchaly další bulvární veličiny, aby mu přiškrtily i ten trošek kyslíku, co mu ještě zbýval k dýchání. A taky měl spoustu dluhů. Aby se jich zbavil, bylo mu řečeno, že se musí vrátit na pódia. Ale on nechtěl. Aby si zachoval alespoň trochu soukromí a míru v duši, chtěl mermomocí zůstat mimo světla ramp.

Ale nemohl udělat obojí.


Javon: Dva dny před výletem do Tokia nám Feldman řekl, že zatímco MJ bude pryč, chce po nás, abychom mu vybavili jeden z pokojů v domě hudebními zařízeními a nástroji. Začali jsme si tedy dělat poznámky, co všechno bude třeba koupit - podlaha, panely ve tvaru kartónů od vajec, tohle všechno. Zašli jsme do párty obchodu a koupili jsme taneční parket. Potom jsme já a Bill všechno uspořádali v pokoji.


Bill: Až do tohohle bodu, kdy se začala řešit hudba, se vlastně nic extra nedělo. Byl tu jeden pohovor s nějakým promotérem ohledně MJova vystoupení v kasinu ve Vegas. Jack Wishna, ten promotér, který nakonec skapal, byl v tu dobu velký eso. Vyjednával všechny hudební věci. Byl taky ten důvod, proč se MJ rozhodl přijet sem, vybral si Vegas jako první místo. Brali jsme MJ taky na nějaký meetingy se Stevem Wynnem, který vlastnil The Wynn Resort a kasino. Bylo tady vyjednáváno ohledně zařízení vlastního místa pro show, jako to tehdy udělal pro Celine Dion s Caesars Palace. Brali jsme ho na schůzky a schůzky po schůzkách. Nic z toho nikam nevedlo. Byly chvíle, kdy jsme MJ přivezli z nějakého takového setkání a slyšely jsme ho volat telefonem: "Chtějí po mně, abych dělat všechna ta show, ale vůbec si neuvědomují, že už nejsem tak mladý, jako jsem býval. Nemůžu splnit to, co žádají!"

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 6)

28. února 2016 v 16:04 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

Bill (pokračování): Děti vždycky využily příležitosti, když si mohly pochutnat na nějaký laskomině. Občas jsme někam jeli a MJ řekl: "Bille, děti mají hlad. Není tu v okolí někde McDonald?" Tak jsme jeli do Mekáče, tam jsme zaparkovali co nejdál od vchodu, přinesli jsme jim jídlo do auta a odešli jsme si sednout dovnitř do restaurace. On nám neříkal, že to tak máme udělat. Prostě jsme to udělali. Chtěli jsme, aby se mohli najíst v klidu a my na ně nezírali. Věděli jsme, jak málo má soukromí a proto jsme mu ho poskytli tolik, kolik bylo potřeba.

Největším rozptýlením pro děti byly jejich narozeninové oslavy. Při těch se MJ vždycky rozjel. Přišel k nám s dlouhým seznamem věcí, které chtěl. Říkával: "Chlapci, chci, abyste sehnali klauna. Kouzelníka. Přístroj na popkorn. Přístroj na cukrovou vatu. Nafukovací trampolínu." V tomhle byl hodně specifický. "Najděte mi takového klauna, který umí z balónků vymodelovat zvířátka." Jednou jsme takovýmu klaunovi volali a on zrovna neměl čas. Byl zaneprázdněnej. MJ řekl: "Udělejte cokoli, aby přišel." Nakonec jsme mu slíbili zaplatit víc než trojnásobek původní ceny. On si účtoval 75 dolarů za hodinu a my jsme mu dali 250 dolarů za hodinu.

Neustále jsme se ujišťovali, že jde všechno tak, jak má - trampolína, dekorace, obrovskej dort. Objednali jsme klauna a iluzionistu, dali jim podepsat všechny ty papíry, podle kterých se zavazovali, že všechno zůstane v tajnosti a podepsali kontrakt. Paparazzi vždycky věděli, kdy mají děti narozeniny. Nad domem od rána létaly helikoptéry s fotografama, který doufali pořídit nějakou fotku MJ a dětí. Takže tohle jsme museli taky kontrolovat.


Javon: Číkoli narozeniny se blížily, vždycky jsme dělali to samý. Zajistili jsme, že FAO Schwarz bude zavřené a my tam MJ propašujeme tajně, aby nebyl nikým rušen. Pak jsme je brali na speciální narozeninový oběd. Nejčastěji na čínské jídlo. Wing Lei restaurace byla jejich nejoblíbenější. Byl tam totiž privátní pokoj, který měl MJ doživotně zarezervovaný. Pak se šlo do nějakého kina, aby si děti mohly užít film. Pak se šlo do obchodu s hračkami. Po celou tu dobu probíhaly doma poslední fáze příprav na oslavu. A když jsme se vrátili, následovalo "PŘEKVAPENÍ!" Byl tam klaun, kouzelník, tuny cukrové vaty a barák nazdobený tak, že by se vyjímal i v Disneylandu.


Bill: A taky tam nikdo nebyl. Žádné děti, ani jeden host. Jen Prince, Paris, Blanket, MJ, já s Javonem, učitelka a chůva. Nikdo jiný. Děti neměly žádné kamarády.


Javon: Jediný člověk, který čas od času dorazil, byl syn Marlona Branda Miko. Kamarádil se s dětmi, protože MJ a Marlon si byli velmi blízcí. Párkrát se objevil, ale nebylo to pravidelně. Většinou jsme tam byli jen my.


Bill: Bylo těžké ses tím smířit, přihlížet tomu. Prostě nikdo nepřišel, nebyl tam nikdo, kdo by zazvonil u dveří a přinesl dárky. Žádné tetičky nebo strýčkové, kteří by vesele hlaholili "Veselé narozeniny!" Nezáleželo na tom, jestli to byly narozeniny dětí, MJ, Den díkůvzdání nebo Čtvrtý červenec - Nebylo tam nic a nikdo. Jen my. Bylo to, víte … nezbývalo než si na to zvyknout.

Pamatuju si jednou, to jsme jeli kolem nějaký školy, MJ a děti seděli na zadním sedadle. Musel jsem zastavit na červenou. Pár metrů od nás napravo bylo školní hřiště, kde si děti spolu hrály. Seděli jsme jak opaření a MJ najednou zašeptal: "Bille, podívej."

Otočil jsem se a kouknul na děti - Paris a ty dva hochy. Oni na ty hrající se děti prostě ZÍRALI s otevřenou pusou. Neuměli se dovtípit, jak je to možné, že si takhle můžou děti spolu hrát, aniž by je přitom sledoval milion očí. Na tom hřišti se neodehrávalo nic zvláštního - prostě pár pošťuchujících se děcek. Ale pro ty tři v autě to byl ten nejvzdálenější vesmír, jaká si jen lze představit.


Javon: Takovéhle věci se občas přihodily. I já jednou jel s dětmi kolem místní školy, kde si hrály děti. Měl jsem ale to štěstí, že Paris s Princem a Blanketem byli zabráni do nějaké činnosti a nevšimli si toho. Zabočil jsem okamžitě na jinou silnici, abych se toho pohledu ušetřil.

Občas vás musel přepadnout smutek, když jste je viděl takhle izolované, ale ony byly prostě strašně šťastné jeden s druhým. Když MJ musel odjet občas na nějaké jednání, svorně ho šly vždycky vyprovodit až k autu a všichni si vyměnili to své "Milujeme tě, tati!" a "Ne, já vás miluji víc!" To byl jejich rituál. A když se pak vracel domů, nehledě na to, jestli byl pryč dvě hodiny nebo dvacet minut, vítaly ho s křikem: "Taťka, taťka!"


Bill: Byli něco jako svůj malý vesmír, tihle čtyři. Jediné, co měli, bylo jeden druhého. Byli propojeni duševně a chtěli k sobě mít co nejblíž. Proto byl i celý dům uspořádán jako krtčí nora. Pořád nějaké průchody a průlezy. Ze střechy MJ pokoje se dalo projít do Parisina pokoje. Tajná knihovní dvířka u Paris vedly k Blanketovi a krytými schody v podlaze se vlezlo k Princovi. Pořád někdo někam lezl. Nikdy jste ani jednoho nenašli tam, kde bylo výchozí stanoviště. Jak je Bůh nade mnou, nikdy mi nebylo dost jasný, jak těma mini otvorama prolezli. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel, dokud jsem nezačal nacházet papírky od bonbónů poházené u knihovny. Myslel jsem, že mi šplouchá. Od Parisiny postele to bylo ke knihovně dost kroků, tak jsem dumal, proč vždycky, když si chce vzít bonbón, vstane a odhodí celofán u knihovny. Došlo mi to až po letech.

Jednu věc dělali moc rádi všichni společně - prolezli otvorem k otci a šli společně na střechu pozorovat západ slunce. Paris to jednou zmínila v rozhovoru, který poskytovala nedlouho po tom, co MJ odešel. Když se jí zeptali na její nejranější vzpomínku, řekla: " Chození na střechu v domě ve Vegas."

Jednou v pátek jsem se šoural kolem domu do přívěsu, když vtom jsem zaslechl strašný řev a bouchání na garážová vrata.

"Otevři ty dveře! HNED TY DVEŘE OTEVŘI!"

Myslel jsem si, že se někdo chce vlámat do domu. Oběhl jsem garáž a přes roh nahlédl dovnitř. Spatřil jsem MJ, kterak v proužkovaném flanelovém pyžamu a s noční čepičkou na hlavě stojí bos za dveřmi a bouchá na ně.

"Je vše vpořádku, pane?"

Pohlédl na mě rozpačitě.

"Ach, jistě. My jen hrajeme na schovávanou a já jsem se tu omylem zavřel."

"Dobře, pane."

Tak takhle jsme si žili.

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 5)

31. ledna 2016 v 16:18 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU
Pokračování Billovy části z minula: Vždycky jsme se snažili splnit všechno z denního rozvrhu. Abychom to všechno stihli, vždycky jsme měli v úmyslu vyjet z domu ve stanovený čas. Ne tak Michael Jackson. Pro něj bylo neslýchané začít něco dělat včas. Bylo pro něj nesmírně důležité vypadat bezvadně, než vůbec vytáhl paty z baráku. Stalo se snad milionkrát, že už přicházel cestičkou k autu, najednou se zarazil a vyjekl: "Ne, počkat, moment, musím se ještě vrátit!" A otočil se a zmizel za dveřmi. Většinou byly důvodem jeho neklidu jeho vlasy - zkrátka nějaký pramen ležel jinde, než jak on si to představoval. A to na něm stylistky předtím makaly dvě a půl hodiny. Prince byl jediný natolik odvážný, že si dovolil otce doslova vyšťouchat ze dveří ven se slovy: "Jdeme!!!" To on obcházel své sourozence, aby zjistit, jestli jsou řádně ustrojeni a pak všechny vystrkal ven z domu. Pokud se nám někdy poštěstilo něco stihnout včas, tak to jen díky Princovi.

Javon: Všechny tři děti byly zvyklé na otcův způsob života. Zdálo se, jakoby byly předurčeny k tomu vycházet se všemi vrtochy jeho povahy. Autoklona dorazila ve čtyři ráno a od té doby se jelo támhle, letělo semhle, škola probíhala v hotelových pokojích a zas se pak jelo jinam. Irsko jeden den, Las Vegas druhý. Bylo to jako jejich druhá kůže.
Na veřejnosti je MJ nikdy neoslovoval jejich jmény. Nikdy neřekl: "Paris, pojď sem" nebo "Blankete, tady jsem." Nechtěl, aby někdo na doslech zjistil, kdo jsou a vyblýskl je foťákem. Takže všechna děcka měla krycí jména. Blanket byl "Kooco" a Paris byla "Osh Kosh".
Vlastně si nepamatuju Princovo krycí jméno, protože jsme ho nikdy nemuseli používat. On se nikdy neprořekl. Velice dobře znal pravidla - lépe než jeho dva sourozenci. Jednou jsme byli ve FAO Schwarz a Paris se nějak zapomněla a zavolala na Prince jeho jménem. Okamžitě se na ni přísně podíval a zašeptal: "Nikdy mi na veřejnosti neříkej mým jménem. Ty víš, že mi tak nesmíš říkat! Máme krycí jména, ségra!"

Bill: Pamatuju si, že měl MJ jednou nějakou obchodní večeři a měl tam být až do noci a tak mě požádal, jestli bych děti nevzal domů. Tak jsem je tedy vezl a Prince s Paris seděli na zadním sedadle, kde byla veškerá počítačová výbava. Vysílačky, laptopy a takovéhle věci. Nikdy jsem se do vysílačky nehlásil svým jménem. Prostě jsem řekl "BB" jako Velký Bill (Big Bill). Měl jsem sluchátko v jednom uchu a volal jsem domů, kam jsme se blížili. "BB základně. Tady BB." Chtěl jsem, aby věděli, že se blížíme. O pár minut později se z vysílačky ozvalo: "Základna BB. Pojď za námi BB!" Řekl jsem: "Tady BB. Blížíme se." Opět se ozvalo: "Základna BB. Pojď za námi BB!"
Nasral jsem se. "Co to, sakra …" "TADY BB! BLÍŽÍME SE K MÍSTU URČENÍ!"
Pak jsem zaslechl hihňání. Paris seděla vzadu se sluchátkem v uchu a odpovídala mi změněným hlasem. Nikdy bych byl neuhádl, že je to ona. Rozesmál jsem se. "Tak jo, dostaly jsme mě!"
Tohle jsou momenty, na které nikdy nezapomenu. Můžete si jen představovat, jak složitý byl život těch dětí, samí bodyguardi, kódová jména, pendlování sem a tam. Ale ony si vždycky našly příležitost, jak se zabavit.
Prince pochopil velice rychle, co je jeho otec zač. Možná neznal celý příběh, ale chápal, že ochrana je důležitá. Blanket, myslím si, byl ještě moc mladý na to, aby si to uvědomoval. A Paris byla taková přirozená - věděla, že pravidla jsou důležitá, ale občas se rozvášnila a zapomněla na ně.

Javon: Paris byla Tatínkova malá holčička. Byla tím děvčátkem obklopeným samými muži. Měla staršího bratra, který jí říkal, co má dělat. Měla i mladšího bratra, který jí říkal, co má dělat. MJ jí říkal, co má dělat. Mohli byste si myslet, že kvůli tomu by měla být neposlušná a divoká, ale byla to ta "nejholčičkovatější" holčička, jakou jsem kdy poznal. Vždy se usmívala a byla vřelá. Měla ty zářící modrozelené oči, které prozářily pokoj. Milovala panenky a jejich oblékání. Já s Billem máme oba dcery, takže jsme byli vždycky úplně rozněžnělí, když jsme koukali na Paris. Chlapci v tomhle trochu strádali a nikdy jim nic neprošlo, ale jakmile se na vás zadívala Paris těma svýma očima, dali byste ji, na co by si vzpomněla.

Pamatuju si, jak jsme byli v cirkuse. Prince s Blanketem chtěli jít na Bukanýr. Bill šel s nimi a já zůstal hlídat Paris, která hrála různé karnevalové hry, kde si můžete vystřílet plyšové zvířátko. Hrála hru s rybami. Je to taková ta hra, kde jsou plastové ryby přidělány k magnetu a různě se zmítají po ploše a vy musíte trefit ten magnet, aby ryba spadla. Paris chtěla vystřelit plyšáka pro otce. Zkusila to šestkrát nebo sedmkrát, ale marně. Pak se podívala na mě. "Javone, prosím, pomůžeš mi dostat toho medvěda?"
Věděl jsem, že bych neměl. Mým úkolem bylo postávat opodál a hlídat, ne se vměšovat do situace. Ale ona mě hezky poprosila a tak jsem se vysílačkou spojil s Billem a zeptal se, jestli můžu. Řekl: "Ále, tak jo, stejně se těm jejím očím nedá odolat."
Zkusil jsem to třikrát nebo čtyřikrát a nakonec se mi to povedlo. Byla tak vděčná! Strašně chtěla pro otce toho medvídka vyhrát. Byl to ten nejmenší medvídek na světě, ale ona ho prostě pro něj MUSELA mít. "Děkuji, Javone, moc děkuji!" křičela a prudce mě objala.
To, jak řekla "děkuji" roztavilo moje srdce. Byla nejsladší malá holčička na světě.

Bill: Kdykoli jsme byli někde sami s dětmi, mohli jsme v kteroukoli dobu zavolat panu Jacksonovi a sdělit mu, kde se zrovna nacházíme. Zrovna jsme jeli domů z toho cirkusu a Paris byla nadšená. "Musím mluvit s taťkou! Musím s ním mluvit!" Chtěla mu zavolat a sdělit mu, že pro něj má maličkatého medvídka, kterého vyhrála v tombole. Když tohle vyslovila nahlas, Blanketa to málem zlomilo. Najednou začal strašně žárlit. Chtěl, abychom se vrátili na pouť a on aby mohl taky nějakého medvídka pro otce vyhrát. "Můžeme se vrátit? Chci tatínkovi taky něco vyhrát!"
Blanket byl vůbec hodně zajímavé děcko. Když jsme je někam vezli, tak Paris a Prince okamžitě slušně pozdravili, ale Blanket zůstával tichý a ostýchavý. MJ ho musel několikrát pobízet: "Řekni chlapcům dobrý den, Blankete. Uděláš to?"
Byl hodně tichý, ale rozhodně tím nechci říct, že by byl nějak zlomyslný. Naopak - říkali jsme mu "Malý rebel", ale také "Tichá voda, co břehy mele". MJ často říkal: "Bille, dávej na Blanketa pozor. Rád utíká." A bylo to tak. Když jsme byli na veřejnosti, Prince a Paris dodržovali protokol, vedli se za ruce a zůstávali s námi. Zato Blanket, jakmile viděl příležitost, zahnul kramle a šel si dělat své vlastní věci.

Javon: I když jsme šli po zavíračce do knihkupectví, pan Jackson vždycky vyžadoval, aby se po obchodě chodilo ve skupině, nikoli odděleně. A procházeli tak sekci po sekci. Historické knihy, pak Sci-Fi. A Blanket? Jakmile mohl, utekl do sekce s dětskými knihami. Mohl jsem se snažit, co jsem chtěl, uhlídat ho, ale jakmile měl možnost, zdrhl. Já ho pak musel hledat a přivést ho ke zbytku skupiny.

Bill: Jednou jsme jeli do New York kasina a tam měli velký zábavní park s venkovní zábavou. Blanket si to všechno prohlížel a pak řekl: Tatínkova jízdní dráha je lepší, než tahle."
Takový byl Blanket. Tak si ho pamatuju. Jednou jsme někam jeli a Blanket si sedl na zadní sedadlo přímo za mě, tam, kde normálně sedával MJ. Řekl jsem: "Blankete, musíš si přesednout. Tam sedí tvůj táta."
A on řekl: "Já vím!"
Nesedl si tam náhodou, udělal to schválně. Byl malý dítě, ale neviděl se tak. "Sednu si tam, kde sedává taťka!" Jako kdyby to jednou mělo být výsostně jeho místo.
Většinu času jsme v autě nechávali mezi sebou nataženou záclonu. Jako sekuriťák bylo mou povinností být decentní ke klientovi. Je to prostě ten typ vztahu, kde člověk musí zachovávat odstup. Ale stále častěji jsme to porušovali - kvůli dětem, které svým přístupem bortily bariéry mezi námi. I přístup MJ k tomu přispíval, čas od času. Chovali se k nám přátelsky a mile a tak stále častěji jsme jezdili s odhrnutými záclonkami.
Jednou, to jsme zas někam jeli, jsem zaslechl Blanketa, jak něco šeptá. Děti se začaly hihňat a MJ ho utišoval: "Pššš! Ne, to jsem neřekl! Neřekl jsem to!"
Blanket řekl: "Ano, řekl! Řekl jsi, že Bill vypadá jako …"
"PŠŠŠŠ!"
Teď jsem byl zvědavý i já:" Vypadám jako co?"
Kouknul jsem se do zpětného zrcátka. Blanket a MJ na sebe koukali stylem: Kdo mu to teď řekne?
Blanket se na mě podíval a řekl: "Vypadáš jako Věc (the Thing)!"
"Věc? Jaká věc?"
"Ne ta věc, ale the Thing z Fantastické čtyřky!" (kamenný obr obdařený nadlidskou silou) Taťka řekl, že vypadáš jako the Thing!"
Nasadil jsem výraz, jakože WOW. Tak fajn. Brácha udělal vtip. Potom Blanket řekl: "A Javon vypadá jako Frozone z Úžasňáků!"
Dobře jsme se tomu všichni zasmáli. Fajn, takže teď jsem byl the Thing. Super. Postupně jsem přišel na chuť jejich smyslu pro humor, lépe jsem ho začal chápat.

Javon: MJ se vždycky hrozně strachoval, jestli se nám daří dobře. Vždycky nám říkal: "Pracuje se vám dobře, hoši? Jíte pořádně? Nejezte tučná jídla - je to nezdravé!" Vlastně, když si to uvědomím - MJ a děti byli velice zdraví jedlíci. Jedli hodně zdravě. Dovolil dětem McDonald, sem tam kuřecí křidélka, zmrzlinu, pizzu nebo tak něco, ale vždycky jen za odměnu.
V jejich stěsnaném životě to znamenalo jedině si jídlo objednat a poslat nás to vyzvednout. Anebo maximálně jet k výdejnímu místu společně. Já anebo Bill jsme nahlásili objednávku do toho mluvítka a pak se začal jeden přes druhého natahovat, když jsme to naládovali do auta. "Ty sis objednal jako poslední!" "Ne, to není pravda! Necpi se sem!" Aby je uklidnil, dovolil MJ dětem, aby si objednaly řádně jeden po druhém.
Jednou, to už jsme si všichni objednali hranolky a Big Mac, zůstalo na Blanketovi, aby si objednal. Chvíli na nás zíral, pak se postavil a nahnul k mluvítku a řekl: "Mohl bych, prosím, dostat dva Krispy Kreme donuty s polevou?" Byl zkrátka v McDonaldu.

Bill: Blanket miloval Krispy Kreme. Jednou jsme čekali na dobu, kdy děti někam odjely, abych já mohl domluvit s manažerem jedné KK továrny, aby dovolil MJ a Blanketovi zajít do továrny a podívat se, jak se takové donuty vyrábějí. Další den ve 2:30 jsme je tam propašovali. Zůstali tam několik hodin, dělníci jim ukázali úplně všechno. Na konci výletu jsme domů odváželi deset krabic plných donutů.

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 4)

13. prosince 2015 v 14:33 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU


Dnes jen kousek, příště snad delší ...





Bill: Jedna z věcí, na kterou jsme se spoléhali, byla ta, že nikdo nepoznal, že jsou to ony (Michaelovy děti). Když jsme je poprvé vzali ven do zábavního parku nazvaném Circus Circus, jela s námi Grace. Chvíli nás pronásledovali paparazzi. Museli nás pronásledovat už od domu. Udělali pár rozmazaných fotek zdálky, naštěstí pro nás se jim nepodařilo cvaknout žádnou kvalitní fotku. Nikdo by nedokázal říct, kdo jsou ty děti na fotce.

Všichni se vždycky zajímali, proč MJ nařizoval schovávat obličeje svých dětí pod masky a šátky, obzvlášť na veřejnosti. Bulvár psal o tom, jak je to podivínské a nenormální, ale oni ten pravý důvod nikdy nepochopili. Pokud nikdo nezná obličeje jeho dětí, může si dovolit je pustit na veřejná prostranství a nejít s nimi. Když byly pryč od svého otce, mohly to být všední děti dělající všední věci.

Prvních několik měsíců s námi vždy byla nějaká chůva, pokud jsme děti vzali ven. Ale koncem dubna nás MJ začal pouštět s dětmi samotné, doprovázeli jsme je na pochůzkách a trávili jsme s nimi čas na hřišti. A jakmile jsme je poprvé vzali ven samotné bez Grace nebo paní učitelky? To byl pro nás velký den! Cítili jsme, že jsme si získali důvěru. Protože on se skutečně paranoidně strachoval o svoje děti.

Pamatuji si jednu příhodu, kdy jsme s Javonem vzali děti na zmrzlinu do cukrárny. Pan Jackson zůstal doma. Byl únor a pořád bylo dost chladno. Byli už jsme tak v polovině cesty, když tu najednou MJ zavolala a ptal se: "Má Blanket čepici?" Neměl. Zapomněl si ji doma. Pan Jackson řekl: "Okamžitě se vraťte zpátky pro tu čepici!"

Neměli jsme v úmyslu děti pouštět z auta, pro zmrzlinu jsme chtěli zajít my s Javonem a přinést ji do vozu. Nezájem. Prostě jakmile byla venku zima, děti musely mít čepice, šály a rukavice. Tečka. Tak jsme se prostě otočili a jeli pro tu čepici domů.


Javon: Lidi se smáli představě, že by měl být otcem, pak se smáli jménům, která dětem vybral, a nakonec se smáli, když zakrýval jejich obličeje maskami. Jako, chci tím říct, pro MJ muselo být děsně těžké být otcem. Ale jakmile jste ho lépe poznali, uvědomili jste si, že být tátou je pro něj ta nejpřirozenější věc na světě. Jednou jsme takhle v přízemí vyřizovali poštu, když tu najednou k nám ze shora dolehl MJ hlas, který říkal, že mu právě došel prací prášek a jestli by některý z nás nebyl tak hodný a nedošel nějaký koupit. Ještě vteřinu předtím, než jsem tohle slyšel, by mě ani ve snu nenapadlo, že by MJ mohl svým dětem prát prádlo, ale tak tomu skutečně bylo.

Taky je nikdy nechtěl rozmazlit. Každý rok měl nárok na extra drahý výlet od FAO Schwarz, ale takové vymoženosti byly povoleny jen o prázdninách, narozeninách anebo když některé z dětí splnilo dobře těžký úkol. Jakmile některé z dětí udělalo něco špatného, okamžitě přispěchal, aby jim odebral veškeré vymoženosti. Například jednoho dne jsme se s Billem rozhodli vzít jeho i děti do kina. Zařídili jsme všechny detaily, pronajali auto a tak různě a taky jsme se dost těšili. Ale toho rána jedno z dětí napsalo špatně test anebo nesplnilo nějaký úkol a on to kino zrušil. Čekali jsme dole, auto nastartováno, najednou přiběhl Prince a řekl: "Tatínek řekl, že nikam nejedeme."

Každý den v televizi vidíte děti celebrit, rozmazlené a arogantní. Michaelovy děti byly opak. Nikdy toho moc nechtěly, a když už přece, tak vždy řekly "prosím" a "děkuji". A pokud už udělaly nějakou lumpárnu, nebylo těžké jim domluvit. Stačil malý monolog anebo lehké pokárání a zas se chovaly vzorově.


Bill: Když Prince poprvé dostal psa, nevěděl docela dobře, jak se o něj starat, jak jej venčit a jak to potom po něm uklidit. A tak v prvních několika týdnech štěně používalo k vykonání potřeby garáž - tu, ve které jsme pracovali.

Javon: Smrdělo to. Upřímně? To místo smrdělo po hovnech. Museli jsme to čichat, když jsme byli v práci. Měli jsme na sobě zbrusu nové obleky a tak podobně. A páchli jsme jako prasata. Jo, měli jsme přívěs, ale v garáži byly všechny možný lejstra a tak různě. A tak jsme to uklízeli. Nechtěli jsme někdy vjet autem do hovna, to mi věřte.

Bill: Mysleli jsme si, že Prince přijde a uklidí to po tom psovi. Ani nápad! Přišel do garáže, překročil jedním dlouhým krokem to hovno a šel k štěněcímu pelechu. Dal psovi hračku, otočil se, zas to hovno překročil a odešel do domu. Prostě tam tu hromadu nechal.

Javon: Několikrát jsme do toho i šlápli. Bill nás instruoval: "Kdokoli šlápne do hovna, tak je na něm, aby to uklidil!" A tak jsme uklízeli. Stěžoval jsem si: "Sakra, nejsem tu od toho, abych uklízel psí sračky!"

Bill: Jednou to však už překročilo hranice. "Já to uklízet nebudu!" křičel jeden. "Já taky ne! Ty to ukliď!" "Ne, ty!!!"

Javon: Takže občas se stalo, že to tam prostě zůstalo ležet. Ale když pak přišel MJ a šlápl do toho, tak jsme si mysleli, že jsme v prdeli.

Bill: Měli jsme ho vzít autem na nějaký důležitý meeting. Byl perfektně vystrojen. Krásný oblek, značkové boty. Chtěl jít přes garáž přímo k autu … a v tu chvíli do toho šlápl.

Javon: Zavolal si Prince a pěkně mu vyčinil: "Je to tvůj pes, Princi! Chtěl jsi psa a je to tvá odpovědnost! Tihle hoši to za tebe dělat nebudou!"

Po tomto monologu se Prince změnil. Kdykoli pes udělal hromadu, Prince přišel a bez řečí to uklidil. Nebyl s tím žádný problém.

Bill: Prince byl velký bratr, skutečně. Byl nesmírně inteligentní na svůj věk. MJ mu svěřil starost o ostatní dva sourozence a Paris s Blanketem si k němu chodili pro rady.

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 3)

1. listopadu 2015 v 14:15 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU
8
Častokrát odcizen od své rodiny, jediné, co MJ doopravdy chtěl, byla jeho vlastní stabilní rodina. Když jeho život zachvátil skandál na konci roku 1993, obrátil se pro podporu a pochopení na jednoho člověka - na Lisu Marii Presley. Ti dva byli představeni v domě jejich společných známých v Los Angeles někdy na začátku ledna. Od té doby se stýkali s železnou pravidelností. Ačkoli se na první pohled jevili jako značně nesourodý pár, v určitém smyslu se k sobě dokonale hodili. Jako dcera Krále rokenrolu, Lisa Marie naprosto přesně chápala, co to znamená být svázán titulem nejslavnější osoby na planetě. V Michaelu Jacksonovi viděla charismatického a silného muže, který bojuje s těmi samými démony, kteří sužovali jejího otce. Nikdy nepochybovala o tom, že všechna tvrzení, která o něm kolují, jsou smyšlená a dokonce věřila tomu, že by ho mohla zachránit.
Jackson a Presleyová se vzali v květnu 1994 při soukromém ceremoniálu v Dominikánské republice, manželství nicméně vydrželo pouhých 18 měsíců. Michael byl soustředěný jen sám na sebe a svou kariéru tak vytrvale a tak dlouho, že pro něj představovalo nepřekonatelnou překážku otevřít své srdce někomu jinému - což mělo za následek, že si jeho novomanželka koupila vlastní dům v Los Angeles a nikdy se cele nepřestěhovala do Neverlandu. Lisa Marie, v té době již matka dvou malých dětí, neměla sebemenší chuť mít další děti - fakt, který Michael, který vždy chtěl velikou rodinu, zkrátka odmítal přijmout. Ukvapený sňatek se ukázal být velkou chybou. Jackson a Presleyová se přátelsky rozvedli v prosinci 1995.
O méně než rok později se Jackson oženil s Debbie Rowe, zdravotní sestrou, kterou poprvé viděl v ordinaci svého dermatologa, dr. Arnolda Kleina. Roweová slíbila, že mu dá děti, o které tolik stál. Když se brali v hotelovém apartmá v Sydney, během HIStory World Tour, byla Roweová již šest měsíců těhotná s jejich prvním dítětem. O tři měsíce později, v únoru 1997 porodila syna, Michaela Jacksona Jr., zvaného Prince. V dubnu 1998 přivítali dceru Paris-Michael Katherine Jackson. Jackson a Roweová se rozvedli v roce 1999 a obě děti zůstaly v péči otce. O dva roky později, v únoru 2002, prostřednictvím neznámé náhradní matky, se Jackson stal otcem potřetí, narodil se Prince Michael Jackson II. Jackson přezdíval svého syna Blanket jako projev lásky, který obvykle používal - ve smyslu "obalit" někoho láskou a přízní.
V té době se Jackson usídlil v Las Vegas, jeho poslední studiové album a jeho poslední koncertní vystoupení dělilo pět let. Jeho děti se staly "oběťmi" jeho každodenního života. Ukrývání jejich obličejů před kamerami a snaha ochránit je před jakýmkoli útokem zvenčí se stala prvořadým hlediskem jeho života. Ačkoli jejich život nikdy nebyl stejný, jako život jiných dětí, přesto se dalo říct, že měly stabilní domov a ten nejnormálnější život, jaký jim mohl být poskytnut.
Javon: Paní učitelka, slečna Ileanová, přiletěla do města po prázdninách. Byla to Asiatka, z Bahrajnu. Pan Jackson ji potkal, když se plavil přes oceán a okamžitě ji najal jako učitelku svých dětí. Pronajal jí apartmá asi pět minut chůze od domu. Každý den v týdnu jsem já nebo Bill jeli ji vyzvednout v 7.30 a přivezli jsme ji domů.
Pan Jackson nikdy nežertoval, co se týkalo vzdělání dětí. Škola začínala v 8.00. Tečka. Pokoj pro hosty v prvním patře byl přestaven na třídu. Myslím tím, opravdovou třídu s lavicemi a tabulí. Pomohli jsme slečně s dopravou tabulí a zapojili jsme jí počítač, natloukli poličky a "vzdělávací" plakáty a abecedu a všechny ty serepetičky jako nástěnky s násobením, dělením atd. Každé z dětí mělo vlastní lavici. Vypadalo to jako třída v úplně klasický základce. To samé platilo, i když jsme cestovali a bydleli po hotelech. Vždy byl najat oddělený pokoj a ten sloužil jako třída.
Bill: Nezáleželo na tom, jestli byl jeho život zrovna dobrej, a nebo v hajzlu, prostě vždycky dbal na to, aby chození do školy a vzdělávání bylo pro jeho děti něco jako rutina. Dokonce nosili i školní uniformy. Prince a Blanket nosili bílá trička s černými kalhotami a botami. Paris kožené patentky a uniformu, která by velice zapadla do katolický klášterní školy. Vždycky byly skvěle upravený. Učesané vlasy, vyžehlené uniformy. Od pondělí do pátku, každé ráno, vstaly v 7:00, oblékly se, sešly se dolů nasnídat a pak se vydaly "do školy".
Nevadské centrum vzdělávání mělo vysoké požadavky pro domácí vyučování. Zahrnovalo i skládání zkoušek, a podle průměru se potom podomácku vyučované děti směly hlásit na další studium. Slečna Ileanová organizovala vyučovací hodiny tak, aby se s dětmi zaměřila na všechna potřebná odvětví. Rozdávala domácí úkoly, požadovala, aby se některé články naučily zpaměti, vždy chtěla po dětech logické přemýšlení. Kvalita vyučování vždy souhlasila anebo dokonce převýšila úroveň na jiných soukromých školách. Byly to opravdu chytré děti. Neustále četly. Jejich mozky byly jako mycí houba, neustále do sebe něco nasávaly a o všechno se zajímaly.
Když jsme někam jeli, pan Jackson seděl s dětmi vzadu a zkoušel je, dával jim hádanky a vyzvídal, co všechno se ten den naučily. Vždycky přesně věděl, kam s probíranou látkou došly. Každý týden si s učitelkou sedl, prošel s ní probíranou látku a domluvil se s ní, na co dalšího by se měla s dětmi zaměřit. Pomáhal dětem s úkoly. Kdykoli za ním mohly přijít a zeptat se: "Tati, pomůžeš nám s úkolem?" A on šel, strašně ho to bavilo.
V tomhle domě se na televizi koukalo hodně málo. Mívali "filmové večery", kdy jako rodina koukali na nějaké DVD, ale rozhodně to nebylo jako v jiných rodinách, kde děti nedělají nic jiného, než trůní před obrazovkou. Tyhle děti spíš plnily úkoly, četly, hrály hry a poslouchaly muziku.
Javon: Měly taky hodně mimoškolních aktivit. Každý den měly tělocvik. Běhaly okolo domu, tajtrlíkovaly, dělaly dřepy a kotouly. Někdy jsme je vzali do nedalekého parku, kde směly skákat na trampolíně.
Taky jsme je brávali na exkurze. Nebo do Liedova muzea - bylo to místo, kde se vyvíjelo spoustu dětských aktivit, děti něco vymýšlely nebo vyráběly. Paris milovala návštěvy uměleckých muzeí a galerií. Hotely na Stripu byly v tomhle ohledu skvělé - neustále hostily významné galeristy a výstavy. Vzali jsme je na výstavu o Tělě. Viděli tam mrtvoly. Nebo do podmořského světa na žraloky v Mandalay Bay. V Luxoru jsme navštívili IMAX a Mořské hlubiny 3D a Dinosaury. Ve škole se o tom všem naučili teoreticky - a my jsme je pak vzali na praktické ukázky.
Poprvé jsme děti vzali bez otce ven někdy v únoru. Vezli jsme je na hřiště, jela s námi jejich učitelka. Byli jsme s Billem pořád na scéně noví, ale ona s nimi byla neustále a pan Jackson jí věřil. Vždycky byla připravena dát mu zprávu o tom, co děláme. Její mobil častokrát zvonil, ona ho zvedla a do sluchátka švitořila: "Ano, pane. Ne, jsou v pořádku."
A tak jsme věděli, že je hlídá a strachuje se o ně, i když zrovna někde jinde pracuje.
TO BE CONTINUED ...

O víkendu čekejte další kapitolu

30. října 2015 v 14:44 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy
Ahoj, omlouvám se, že dělám takový prostoj, ale blíží se mi státnice a obhajoby, tak mám fofr. O víkendu sem ale přidám další kapitolu.
Mějte se pěkně.
Domi

Kam dál