Melody will never die. Will NEVER die.

Povídka 2015 - kapitola dvacátáprvní

29. ledna 2015 v 11:19 | MJJcreatePRODUCTION |  Povídka 2015
Dobré ráno, dámy, přicházím s dalším dílem. Je hodně dlouhý, ale je také nejdůležitější z dosavadních všech, proto jsem si nedovolila jej dělit na části :-) přeji příjemné čtení a žádám o nemilosrdnou a přísnou kritiku v komentářích :-) P.S. Zaměřte se i na anketu :-)




Ten plán, který Michaela osvítil včera na zídce se Zer - Jin, byl velmi prostý, velmi komplikovaný a velmi zrádný. Michael se chystal navštívit Mistra a vyptat se ho na Zer - Jinin život. Předpokládal, že mu Mistr řekne vše, co bude potřeba, pokud uzná za vhodné ho o tom zpravit. Přesto se cítil provinile, jako zločinec. Připadal si jako někdo, kdo podvádí. Zer - Jin o tom neměla ani tušení a očividně nebyla ochotná svá tajemství sdílet. Nicméně měl neodbytnou touhu o ní vědět více. Byla v jeho srdci poměrně hluboko zaklesnutá a připadalo mu normální o blízké osobě vědět co nejdřív. To, že Zer - Jin nejspíše má své důvody, kvůli kterým o sobě s nikým nemluví, ho napadlo snad milionkrát a vždy to na něj mělo krotící účinek. Nechce o sobě nic říct, musíš to respektovat! Nabádal sám sebe celé dlouhé měsíce. Ale včerejší výstup v něm vyvolal kromě vzrušení i spalující zvědavost, které pomalu podléhal. Proto se ráno probudil ve tři hodiny ráno, tedy, všichni se domnívali, že se probudil, on samozřejmě vůbec nespal. Od Zer - Jin se vrátil ve dvě ráno, poté hodinu rozčileně pochodoval po pokoji a vymýšlel plán do nejmenších detailů, mezitím ho popadaly chvíle procitnutí, kdy sám sebe nabádal k uklidnění a ke smíření s tím, že nad Zer - Jin prostě nezvítězí, ale tyto chvíle se podobaly jen jakýmsi horečnatým stavům. Jakmile se trochu uklidnil a vyčerpaně se sesunul do křesla, okamžitě propadl znovu předchozímu rozpoložení, prudce se z křesla vymrštil a začal opět pochodovat z jednoho konce pokoje na druhý.

Ve tři hodiny už to nevydržel, prudce vyrazil do koupelny, kde se rychle osprchoval a oblékl a v půl čtvrté už vyzíval pilota svého soukromého letadla k tomu, aby se laskavě urychleně probudil a připravil se na cestu do Číny. Pilot si promnul spánkem zalepené oči a vytřeštil je na svého šéfa.

"Kam že, prosím?!" zeptal se nejistě, domníval se, že se snad přeslechl.

"Do Číny. Provincie Wuhan, ostrov Chu - Pej!" odříkával Michael netrpělivě. Chtěl už v tuto chvíli být v Mistrově přítomnosti a vyzvídat. Přiznej si to, chlapče! Hovořil sám k sobě. Nejdeš dělat nic jiného, než bezcharakterně vyzvídat! Povzdechl si sám nad sebou, nicméně si řekl, že sám sobě stejně nic nenalže a v duchu přikývl. Ano, jedu do Číny vyzvídat. Uchechtl se a o trochu svého pilota ještě popohnal.

"Ale pane, tam se dostaneme tak za šest hodin, pokud ovšem bude přijatelné počasí!"

"No, tak to abychom vyrazili co nejdřív, ne?"

Pilot v duchu zasténal, žádostivě se podíval na svou teplou přikrývku, ale jelikož byl dobrý zaměstnanec, tak za necelou hodinku už Michael mohl nastupovat po vyklápěcích schůdcích směrem do svého letadla a začít se mírně chvět očekáváním.

Cesta ve skutečnosti trvala osm hodin, počasí nebylo příliš dobré. Na obloze se kupila šedá mračna a bylo velice těžké se jim vyhnout. Letěli rychlostí pozemní chůze.

Letadlo přistálo na parcele jen několik desítek metrů od Wuhanské školy bojových umění, pilot vypl motor a úlevou vydechl. Michael naopak o překot nabral vzduch do plic, žaludek se mu stáhl nervozitou a rychle se dral z letadla ven.

Ťuk, ťuk. Stál právě před branou školy a odvážil se k jemnému, tichému zaklepání. Náhle si uvědomil, že to tak určitě mohl někdo zaslechnout a vynadal si do oslů. Složil ruku v pěst a třikrát silně zabouchal.

V tom okamžiku se otevřela brána a v ní se zjevil Mistr. Michaelův žaludek udělal salto a srdce mu vylétlo až do krku.

"Ach příteli!" zašeptal Mistr a poklonil se. "Co vás ke mně přivádí?"

Michaelovi náhle vyschlo v krku a pojednou nevěděl, jak dál. Netušil, jak Mistrovi vylíčit důvod své návštěvy bez toho, aby to znělo uboze nebo zlomyslně. Zoufale se na Mistra podíval a v návalu bezmocnosti vykoktal jen jediné slovo:

"Zer - Jin!" Tvářil se u toho tak nešťastně, že Mistr zpozorněl a horlivě se Michaela zeptal:

"Co pravíte? Co je s ní?! Stalo se jí něco?!"

Michael prudce zakroutil hlavou.

"Ne, Mistře. Já jen … chtěl jsem … se vás na ní zeptat." Poslední slova už sotva šeptal.

Mistr vydechl úlevou a mírně se pousmál.

"Ach, tak je to tedy. Zer - Jin stále neprozradila svá tajemství?"

"Ne. Už nevím, co mám dělat. Tak velmi rád bych ji poznal, ale ona ostentativně odmítá!"

"Ano, ano, Zer - Jin vždy odmítá dělat cokoli, co je jí proti srsti. Ale náhodou vím jednu věc a to, že jí nejste lhostejný a proto vám o ní něco povím. Ale vězte, že nikomu jinému o ní neřeknu nikdy nic a také o ní nikdo jiný nic neví."

Michael si Mistra pozorně prohlížel a horlivě přikyvoval. Cítil se jako atlet před cílovou páskou. UŽ je téměř na dosah.

"Chcete se u vyprávění procházet nebo si k němu raději sedneme?"

"Nechám to na vás, Mistře."

"Dobrá tedy. Odeberme se do nedalekého altánku a započněme s monologem."

Dorazili do nádherného venkovního altánku, který spojoval veškeré tradice Čínské kultury. Byl z mahagonu, očividně ručně vyřezávaný uznávanými čínskými řezbáři a ozdoben znaky tygrů a draků. Michael nad tím žasl a nemohl se na tu krásu vynadívat.

Usadili se, Mistr tradičně do tureckého sedu, Michael s koleny pokrčenými a objímal je oběma rukama.

"Tak tedy, abyste pochopil celý koncept příběhu, musím se ve svém vyprávění vrátit o jedenáct let dopředu. Byl jsem tehdy Mistrem velmi čerstvě, pamatuji si, že před oným osudným dnem jsem právě skládal Mistrovské zkoušky a byl jsem velmi šťasten, že jsem je absolvoval. Přesto jsem ještě několik měsíců měl vykonávat funkci asistenta starému Mistrovi a na jeho rozkaz jsem jel na trh kupovat čerstvé ryby. Byl byste nevěřil, že ačkoli se nacházíme přímo v srdci staré Číny, k čerstvým rybám se zde člověk dostane jen s velkým úsilím. Ach promiňte, odbíhám od tématu. Tak tedy, jel jsem na tržiště a vyjížděl jsem s kolem právě z jedné zatáčky, když tu náhle se ozval obrovský hluk. Domníval jsem se, že se snad někomu zhroutil dům, ale o sekundu později jsem zjistil, že se jednalo o výbuch. Jedno velmi moderní auto zahraniční výroby utrpělo čelní srážku s obrovským nákladním vozem a explodovalo. Šokovaně jsem přihlížel té tragédii a bezmyšlenkovitě jsem se k autu rozběhl. Byl jsem si jistý, že takovou nehodu nemohl nikdo přežít, přesto však jsem v sobě cítil lidskou potřebu přesvědčit se o tom. Jako první jsem nakoukl rozbitým okýnkem na místa řidiče a spolujezdce. Spatřil jsem mladý pár, muže a ženu, oba bohužel mrtvé. Byl jsem z pohledu na ně velmi šokován, chtěl jsem urychleně to místo opustit. Pak mě napadlo podívat se ještě okýnkem na zadní sedadlo. A tam jsem našel malou hnědovlasou holčičku, schoulenou mezi dvěma sedačkami na podlaze vozu. Oběma ručičkama si svírala kolínka pokrčená k bradě. A dívala se na mne. Divil jsem se, že není zraněná, celé auto bylo smáčknuté do jedné pochroumané kuličky a ona kromě pár oděrek a škrábanců neměla absolutně žádné zranění. Otevřel jsem ohořelé dveře, popadl ji do náruče a vyprostil ven. Všiml jsem si, že na zádech má baťůžek - takový komický růžový baťůžek s podivnou, snad pohádkovou postavičkou. Uvnitř jsem našel její pas. A tehdy jsem se poprvé setkal s dívenkou jménem Sistine Genesis Keysová. Bylo jí v té době osm let. Popadl jsem jí do náruče a pěšky ji dopravil do místní nemocnice, bál jsem se, že by mohla mít nějaká zranění, která nejsou na první pohled patrná. Celou cestu mlčela, neplakala, nenaříkala, nekřičela - nevydala jedinou hlásku. Křečovitě mě objímala rukama kolem krku a nechala se nést. Donesl jsem ji do nemocnice, předal místnímu lékaři a odešel. Celou cestu mi vrtalo hlavou, co ta mladá rodina měla v plánu. Vyjela si na výlet? Proč by tedy své dceři přibalovali do batohu pas? Chtěli snad odletět a mířili tedy na letiště?! Ale letiště se nachází na úplně jiném konci země, opačným směrem, než jeli oni. Dodnes je to pro mě záhada.

Nicméně jsem odešel a téměř na celou záležitost zapomněl. Jenže o měsíc později mě navštívil jeden muž a představil se jako zřízenec místní nemocnice. Ptal se mne, zda jsem zhruba před měsícem dopravil do jejich nemocnice hnědovlasou dívku světlé pleti. Odpověděl jsem, že ano. Prohlásil, že dívka u nich stále je, nemá sice žádná zranění, ale odmítá promluvit jediné slovo. Zaujalo mne to a do nemocnice jsem se vrátil. Navštívil jsem Sisi v nemocničním pokoji a usoudil, že zřízenec říkal pravdu. Nepromluvila ani slovo, jen mě pozorovala těma svýma očima černýma jako uhel. Přisedl jsem tehdy k její posteli a mluvil:

"Jak se cítíš, Sistine? Je ti lépe? Proč nemluvíš? Uvědom si, že pokud nepromluvíš, nepustí tě odtud."

Zkoušel jsem všechno možné, bezvýsledně. Jen seděla, ruce složené na prsou a pozorovala. Bylo mi z toho úzko. Cítil jsem jakousi zodpovědnost za tohle bezbranné stvoření. Já ji přece našel, já ji dopravil do nemocnice, mne se tak urputně držela kolem krku, když jsem ji nesl. Hleděl jsem do těch hlubokých, inteligentních očí a pronesl:

"Víš, Sistine, mám jednu otázku. Máš kam jít? Nevím, zda si to ve svém věku uvědomuješ, ale … zkrátka tvoji rodiče …"

"Jsou mrtví." Pronesla. To bylo poprvé, co promluvila. Klidně a nevzrušeně, v očích se jí přesto třpytily slzy. V hlavě mi uvízl její hlas - na její věk celkem hluboký a hebký jako samet.

"Ano, dítě, jsou mrtví."

"Nemám nikoho."

Hrklo ve mně. Nemá nikoho, v této zemi se nejspíše ocitla náhodou a já ji našel. Cítil jsem na svých bedrech nekonečné břímě odpovědnosti.

"Chceš zůstat se mnou, Sistine? Postarám se o to, abys nebyla sirotek." Pohlédla na mě a pomalu přikývla.

"Ano, zůstanu s vámi." Řekla prostě a opět se zadívala před sebe. Jelikož se podařilo to, co do té doby nikomu z nemocničního personálu, tedy, že konečně promluvila, odvedl jsem ji sebou k sobě domů. Do Wuhanu. Neměl jsem absolutně žádné zkušenosti v péči o dítě, ale Sistine se jako dítě nechovala. Byla tichá a nepřekážela, mluvila jen, když byla tázána a byla také velmi zaujatá vším, co stará wuhanská škola nabízela. A jelikož jí podle záznamu v pasu bylo osm let, bylo načase vybrat jí školu, kde by dalších několik let studovala. Nakládal jsem s ní jako se všemi dívkami, kterým má být předurčena budoucnost, a jednoho dne jsem jí řekl:

"Sistine, za několik týdnů začneš studovat školu pro Gejšy."

Zvedla hlavu a probodla mne pohledem.

"Nechci být Gejša." Řekla prostě a tiše.

"A co chceš tedy být?"

"Chci být bojovnice. Chci studovat Wuhan!"

"Ale Sistine, zaprvé dívky nestudují bojová umění a zadruhé Wuhan striktně nepřijímá ženy! To je pravidlo!" zvedl jsem mírně hlas.

Obdařila mne neústupným pohledem.

"Chci být bojovnice!" vyřkla znovu výhružně.

"Budeš studovat Školu Gejš! Je rozhodnuto! Teď jdi do svého pokoje!"

Tu noc Sistine utekla. Byl prosinec a byly velmi silné mrazy a Sistine uprchla pouze v lehkém pyžamu. Když jsem to zjistil, krve by se ve mne nedořezal a srdce se mi na moment zastavilo úlekem a strachem o ni. Povolal jsem celou skupinu lidí a spolu s nimi jsem po ní půl noci pátral v celém okolí. Nakonec jsem ji našel v lese, prokřehlou a vyčerpanou, avšak pevně rozhodnutou nevrátit se, dokud nesvolím, že smí studovat bojová umění. Při pohledu na její promodralé rty a chvějící se tělo jsem ihned souhlasil, měl jsem pocit, že jakmile se vrátíme domů, nějak šikovně jí to vymluvím. Jakmile jsem se ale podíval do jejích černých očí, uvědomil jsem si, že není cesty zpět. Ty oči byly nekompromisní, byla připravena tady zůstat a snad se vystavit i promrznutí v případě, že ji někdo bude nutit do něčeho, co se jí příčí.

Zabalil jsem ji do deky, odnesl domů a příští den byla přihlášena jako řádná studentka tradičního čínského bojového umění Wuhan s mnoha přidruženými obory - Metodami péče o lidské tělo, Anatomií lidského těla, Léčivými bylinkami a jejich vlivem na zdraví a některé další.

V té době přijala něco jako řeholní jméno. Začali jsme jí říkat Zer - Jin, což v překladu znamená "Ta, co se nevzdá". Postupem času jsem zjistil, že jsem učinil nejlepší zbrklé rozhodnutí svého života, když jsem si Zer - Jin vzal pod svá křídla a hned druhé dobré rozhodnutí bylo přijmout ji jako učednici bojových umění. Stala se z ní nejlepší mladá bojovnice, kterou kdy zdi této starobylé školy měly štěstí poznat. Neříkám, že s ní vždy bylo snadné pořízení, zpočátku byla hrdá a nezkrotná, nerada se přizpůsobovala, nerada poslouchala a podvolovala se pravidlům. Bylo pro ni snazší nechat se zbičovat, než ustoupit od svých pravidel.

Dodnes si živě vzpomínám na její ošklivou konfrontaci s dřívějším Mistrem, který si dal za úkol Zer - Jin zkrotit. Bylo mu jedno, jakým způsobem se to stane, prostě ji chtěl vidět podrobenou. Po celé škole se vědělo, že Zer - Jin z duše nesnáší k jídlu rýži. Nenáviděla jí a odmítala ji jíst. Pro nikoho ze školy to nepředstavovalo problém, dostala tedy naservírovanou jen zeleninu, ale Mistrovi to najednou začalo vadit. Přikázal na Zer - Jinin talíř naservírovat i velký kopec rýže. Když to Zer - Jin spatřila, prohlásila tiše:

"Nesnáším rýži!"

Za jejími zády se neslyšně zjevil Mistr a pronesl:

"Přikazuji ti, Zer - Jin, abys tu rýži snědla!"

"Nesnáším rýži!" zopakovala stoicky.

"Dávej si pozor, jak mluvíš se svým Mistrem, Zer - Jin! Sněz ji!"

"Nevezmu do úst jediné sousto!"

Mistra popadl vztek. Uvědomil si, že příkazy ji jednoduše nezlomí. A proto přešel k daleko odpornější metodě.

"V tom případě dostaneš deset ran holí! Zřízenci, vykonejte trest!"

Všichni v jídelním sálu tehdy vydechli zděšením. Zkušený bojovník, a myslím tím muž, sotva vydrží pět ran holí. Zer - Jin jich měla vyměřeno deset! Dva Mistrovi zřízenci se k ní rozběhli, popadli ji za ruce a hrubě odtáhli od stolu. Do té doby mlčenlivá Zer - Jin, jakoby tím dostala povolení ke křiku. Rozkřičela se, začala kopat a svíjet se. Odmítala se nechat pokořit! Odmítala se nechat ponížit takovýmto ohavným způsobem. Přesto neuspěla. Zřízenci vykonali trest a vězte, příteli, byla to skutečně odporná podívaná. Roztrhli jí hábit na zádech a desetkrát ji udeřili do oblasti mezi hrudním košem a ledvinami. Na ten zvuk nikdy nezapomenu. Je tak nechutně dutý, jako když někdo skočí z vysoké věže a dopadne na zem. Přesně takový zvuk se ozýval místností, když byl vykonáván trest.

Zer - Jin bolestí plakala a Mistrovi svítily vítězoslavně oči. Domníval se, že nyní si ji podmanil! Že bude prosit o slitování a snad mu dokonce bude líbat nohy. Šeredně se spletl. Jakmile zřízenci vykonali trest, Mistr přikleknul k Zer - Jin a požadoval, aby přede všemi prohlásila, že bude do konce života sloužit jen jemu a že nad ní vyhrál. Odporný muž, skutečně! Zer - Jin se stěží nadechla a mezi vzlyky tvrdě prohlásila:

"Vy nejste můj Mistr! Vy jste zrůda! Klidně si mě zabijte, ale vás nikdy poslouchat nebudu!"

Mistr nemohl ohromením a potupou chvíli ani promluvit. Pak se zvedl a nařídil svým zřízencům, aby Zer - Jin hodili do té nejtemnější kobky, kterou tato škola oplývá. Tam prý snad konečně povolí. Zer - Jin v té chvíli měla pochroumané ledviny a zlomená tři žebra. Přesto ji tam odhodili jako horký brambor. Výkřik, který se jí vydral z úst v momentě, kdy dopadla na tvrdou podlahu kobky, se mi vryl do paměti natrvalo. Strávila tam celý týden, jen o vodě, zraněná, ale nepodlehla. Ležela zády na ledové zemi a chladila si na ní své podlitiny. Hýbala se co nejméně, aby žebra tolik nebolela a při močení močila krev jen první dva dny. Byla tichá a lhostejná k návštěvám. Pouze se mnou tu a tam promluvila několik slov. Po čtyřech dnech k ní dolů do katakomb přišel Mistr, pokořen a srovnám s myšlenkou, že Zer - Jin mu nikdy patřit nebude. Zkusil ještě chvíli být nekompromisní.

"Podvol se mému rozkazu, Zer - Jin a okamžitě tě pustím ven!"

"Nikdy!" zašeptala důrazně.

"V tom případě zařídím, aby ti sem přestali donášet jídlo!" zakřičel na ni.

Trochu se pohnula a s tichým zasyknutím otočila hlavu směrem k Mistrovi. Domníval se, že teď už konečně povolí.

"V tom případě zřejmě zemřu hlady." Pronesla klidně a otočila hlavu zase zpět. Mistr v ten moment prohrál. Nechal Zer - Jin v kobce ještě tři dny a pak nařídil, aby ji vynesli ven. Složil svou funkci Mistra a na jeho místo jsem nastoupil já. A to je konec příběhu, milý příteli."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simoňka Simoňka | Web | 29. ledna 2015 v 13:00 | Reagovat

Fuha... naozaj som stratila slová a asi aj hlas! Bojovníčka až do samého konca!! tvrdá a neustupčivá! Vytrpela si. Stále oplýva tajomstvom i napriek tomu, čo sme sa práve dozvedeli od samotného Mistra. :-?  :-? Som zvedavá na reakciu Mikea v ďalšom dieli na ktorý sa teším. Kritiku? kritizovať môžem jedine predchádzajúceho Mistra, jeho krutosť a nechutné zaobchádzanie. Vďaka ti Zer- JIn, že vďaka tebe tento krutovládca skončil. ;-)  ;-) Naozaj cválim túto poviedku, je napínavá, nápaditá a zaujímavá. Veľmi dobré pohodové čítanie :-)  :-)

2 Zuzy Zuzy | Web | 29. ledna 2015 v 13:36 | Reagovat

tak to je mazec!!! O_O Vůbec jsem netušila, že bude Mistr tak sdílný, co víc, měla jsem na něj docela piuvku, vlastně už i z předešých dílů.. aale trochu jsem na něj změnila názor, protože pro Zer-Jin, znamenal jistotu! Bože, je mui té holky lít a záověň jí obdivuju, tohle Mika zasáhne hluboko, ale snad to nebude takovej trouba, aby ti na ní vybalil, prostě se zasekne a hotovo, když  se nepodvolila ani před tím kruťasem, tak to na ní chce dalo větší taktitu a především svatou trpělivost Miku i kdyby tě vytáčela já nevím jak.. nesmíš, vybalit co  ní víš, jen trpělivě čekat a získat si její důvěru. Jinak ta co se nevzdá, jí prostě sedí.. a Miku, s tím bys měl pracovat, jinak o ní přijdeš.. Bože s každým dílem, jsem nervoznější, netrpělivější.. :-D

3 Nikola Nikola | 29. ledna 2015 v 16:15 | Reagovat

Omlouvám se za svou neaktivitu v komentářích - tedy pokud se čekal opak. Zameškala jsem dost - budu to muset dohnat - je to zajímavé :-), ale bohužel teď vidím bledě aktivitu na svém vlastním blogu, natož na těch, které navštěvuji. Omlouvám se - přečtu, doženu. :-)

4 Starlight Starlight | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 20:40 | Reagovat

Když jsem byla menší, viděla jsem film Tygr a drak.. docela mi to připomíná tahle povídka propletená takovým duchem, je to fakt dobré ;-) I když, Zer - Jinino dětství bylo teda pěkně tvrdé, škola a spíš vojna jako řemen. A její jméno... Sistine, jako Sixtynská kaple :D Pěkná volba, takové jméno by mě nenapadlo. Ale je tu pár věcí, které neskousnu, sice detaily, ale i tak...
Jen, že Michael by se z Kalifornie nedostal do Číny za šest hodin ani kdyby letěl stíhačkou, a to je co říct, když taková stíhačka letí nadzvukovou rychlostí :-D A pak ta fráze: " vrátit o jedenáct let dopředu" to si trochu protiřečí, ne? :D Jinak dobrý ...

5 mjjcreateproduction mjjcreateproduction | 30. ledna 2015 v 21:16 | Reagovat

[4]: Ano, díky za upozornění, na chyby je třeba poukázat :-) vždycky píšu strašně rychle a někdy se spletu. Ale vrátit se o 11 let nazpět, to bych přehlédnout neměla :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama