Melody will never die. Will NEVER die.

Povídka 2015 - kapitola patnáctá

23. ledna 2015 v 11:13 | MJJcreatePRODUCTION |  Povídka 2015

Drahé dámy, zde další spojovací dílek :-) děkuji vám za vlídné komentáře, neuvěřitelně mě ženou kupředu :-) jsem vděčná, že mi bylo umožněno vytvořit něco, co někoho zaujme :-)

Michael se vrátil na Neverland a velmi se snažil, aby se mu podařilo vrátit ve vší tichosti. Přiletěl v noci soukromým letadlem a přistál na střeše budovy. Vystoupil a zachumlal se do pláště, který ho měl ochránit před chladem. Přešel ke schodišti a začal po něm scházet dolů. Dával si záležet, aby byl co nejtišší a v duchu se modlil, aby na něj v domě nikdo nečekal. Nechtěl nikoho vidět. Byl až příliš plný dojmů z předchozích dní a hlavně měl plnou hlavu Zer - Jin. Celou cestu domů na ni myslel a nepustilo ho to ani tady. Zlobil se sám na sebe. Nepodařilo se mu jí obměkčit. Nic mu o sobě neřekla a přitom se tak snažil, aby mu otevřela své srdce. Zamyslel se. No, vlastně se zase tolik nesnažil. Styděl se. Vždy mu v navázání bližšího vztahu s dívkou zabrání ta jeho protivná vlastnost - stud. Posměšně si odfrkl sám nad sebou. Není divu, že jsi sám. Na některé věci máš asi tolik odvahy, kolik je na louce šafránu.

Pomalu sestupoval ze schodů a hlavu schoval do dlaně. Zdál se vyčerpaný. Snad vyčerpanější než před deseti dny. Tehdy to však byla fyzická únava, nyní to je únava psychická. Nechtělo se mu nic. Ani dýchat, ani nedýchat, ani pokračovat, ani nepokračovat. A hlavně se mu nechtělo odpovídat na dotěrné otázky médií a rodiny a čelit zkoumavým pohledům okolí. Chtělo se mu zalézt do temného kouta a ztotožnit se s Petrem Panem. Ve vší tichosti a beze slov.

Sestoupil z posledního schodu a otevřel dveře, které vedly do přijímacího salónu. V místnosti vládla tma a ticho. Oddechl si. Přece jen se jeho spolupracovníci neřídí stejnými biologickými hodinami jako on, jež obvykle o půlnoci ožívá a začíná tvořit. Byly dvě hodiny ráno, je logické, že všichni spí. Jak šeredně se zmýlil.

Nestačil si ani sundat plášť a přehodit ho přes opěradlo židle, když tu se v místnosti najednou prudce rozsvítilo světlo a jeho uzemnil hurónský mnohačetný výkřik:

"VÍTEJ DOMA!!!"

Lekl se, krve by se v něm nedořezal a začal se zmateně rozhlížet. Všude okolo něho se vznášely rozradostněné obličeje členů jeho týmu. Tanečníci, vokály, bubeníci. Snad všichni. Všiml si Jennifer, své dvorní kytaristky, Grega s úsměvem od ucha k uchu. Přišla dokonce i Karen, která na rozdíl od ostatních, nasadila spíše výraz bezmezné úlevy než radosti. Ta se však měla dostavit vzápětí. Cítil se nesvůj a jaksi brutálně vytržen ze svého klidu. Nesdílel jejich radost ani v nejmenším. Potřeboval nutně být sám. Tak nutně, že měl chuť to na ně vykřičet z plných plic. Nicméně se ovládl. Tedy, až do chvíle, kdy se ten kruh nepochopitelně radostných lidí začal kolem něho stahovat. Všichni na něj sahali, poklepávali ho po zádech a objímali ho. Nemohl to snést.

Náhle si ve skupině lidí všiml jediného člověka, který se nepřidal k všeobecné veselici, stál poklidně ve dveřích a opíral se o obrubeň. Byl to Frank.

"Miku, Miku, my jsme měli takový strach!! Kde jsi byl?! Proboha, co s tebou bylo?!" křičeli jeden přes druhého. Hlasitě. Nesnesitelně hlasitě.

"Prosím, dost!" pronesl stoicky klidně.

Všichni jako na povel ztichli a zírali na něj. Byl jiný. Stáhl se do sebe a uzavřel se. Byl nepřístupný. Poznali, že tím překvapivým vpádem sem to poněkud přehnali. Nenechali ho ani vydechnout, aklimatizovat.

"Prosím, dnes ne. Je příliš pozdě a já jsem unaven. Promluvíme si zítra, slibuji."

Každý z nich mu věnoval jeden pohled a poté se otočili k odchodu. Všichni včetně Franka.

"Franku?" zahučel Michael.

Frank se otočil.

"Zůstaň, prosím, s tebou hovořit potřebuji."

Frank poslušně vystoupil z řady a mlčky se posadil na židli vedle Michaela. Michael počkal, než všichni ostatní opustili místnost a pak započal velmi tiše konverzaci:

"Věděl bulvár, kde jsem, Franku?"

"Myslím, že měl jen tušení, Miku. Ten muž, se kterým se někteří novináři dávali do hovoru, je vždy velmi rázně vypoklonkoval pryč."

Michael přikývl. Dlouho mlčeli, potom se nesměle ozval Frank.

"Jak ses tam vůbec ocitl, Miku?"

"Sám to nevím přesně. Podle toho, co mi bylo řečeno, mě přivezli mí tanečníci." Michael zvedl hlavu a zadíval se na Franka. "Vy jste o tom nevěděli?"

"Neměli jsme tušení! Skončil koncert, tak jsme se šli podívat do tvé šatny, bylo nám divné, co tam děláš tak dlouho. A když jsme vešli, našli jsme převržený stolek s líčidly a rozbité zrcadlo s kapkami krve. Byli jsme šílení strachy. Karen chtěla ihned volat policii, ale zadržel jsem ji. Naštěstí se Randy s Evaldem brzy vrátili a vysvětlili nám celou situaci. Moc nás prosili, ať to ututláme a vyhlásíme, že jsi na dovolené."

Michael se uchechtl.

"Ano, dalo by se říci, že jsem byl na dovolené."

"Miku, starali se tam o tebe dobře? Vypadáš po tělesné stránce velmi dobře, ale jsi ztrhaný v obličeji."

"Starali se tam o mě skvěle …" prohlásil Michael dutě.

Když konverzace stagnovala dalších pět minut, Frank si povzdechl a vstal.

"Franku?" ozval se Michael tiše.

"Prosím?"

"Potkal jsem tam dívku …"

Frank se opět posadil a visel na Michaelovi očima.

"No … a?"

"Nic. Starala se o mě. Vděčím jí v podstatě za život."

"Jaká je, Miku?"

Michael se zasnil. Při pomyšlení na Zer - Jin se mu vyloudil na tváři úsměv. Frank se usmíval s ním.

"Je krásná, Franku, a tajemná. Velmi uzavřená a tichá …"

"Takže naprostý opak těch slepic, co potkáváš denně, chceš říct."

"Přesně tak, přesně!" vyhrkl Michael horlivě.

"A jak se jmenuje? Co dělá? Co si o tobě myslí? Tak mluv, zatraceně!"

"Jmenuje se Zer - Jin."

"A dál? Něco o jejím životě, její koníčky?!"

"Jmenuje se Zer - Jin a je to učednice bojových umění."

Frank si hvízdl. Zdál se být ohromen.

"Páni, tak bojová umění říkáš? Hm, velmi zajímavé!"

"Ano, až na to, že víc o ní nevím. A asi se také víc nikdy nedozvím, poněvadž nevypadala, že by mě chtěla ještě kdy spatřit." Oči mu zahalil stín smutku.

"Co ti řekla, když jsi odcházel?" zeptal se znenadání Frank. Michael se na něj překvapeně zadíval.

"Víš, Miku, u žen je nejdůležitější vždy ta poslední věta, kterou ti sdělí. Ta má váhu!"

"Řekla, že pokud budu věřit v naše shledání, tak se mi to vyplní …"

"Tak vidíš!" řekl Frank a měl se k odchodu.

"Počkej, Franku! Co jako vidím?!"

"No tak teď už víš, co máš dělat, že?" řekl Frank s úsměvem mezi dveřmi.

"Co?"

"Věř a víra tvá tě posílí!" řekl s úsměvem a zmizel. Michael se za ním díval a nemohl se ubránit úsměvu. Dobrá tedy, jdu do studia komponovat a u toho budu věřit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzy Zuzy | Web | 23. ledna 2015 v 17:11 | Reagovat

Jo, jo, já teda rozhodně souhlasím, Frank má pravdu, koukej na Zer-Jin myslet ona tvoje myšlenky ucítí a přečte na dálku,je to pčce tajemná bojovnice, a co víc třeba jí pomůžeš v tom zápase..Tak koukej vysílat směrem k Zer-Jin myšlenky a třeba začne škytat:-)

2 hanylen hanylen | E-mail | Web | 23. ledna 2015 v 20:15 | Reagovat

Tak Miku, dal ses dohromady fyzicky a teď se musíčš dát do pořádku psychicky. A už vidím, jaké vznikne dílo inspirované když ne ˇ4ínou, tak jistě jednou jeho obyvatelkou :D  :-P.

3 hanylen hanylen | E-mail | Web | 23. ledna 2015 v 20:16 | Reagovat

[2]: P.S. Omlouvám se za překlepy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama