Melody will never die. Will NEVER die.

Duben 2015

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 8)

25. dubna 2015 v 17:37 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU
POKRAČOVÁNÍ Z MINULA

Bill: Asi po třiceti minutách jsem zašel do domu a řekl panu Jacksonovi, že se jeho bratr Randy stále nepohnul z místa. Pan Jackson chvíli tiše seděl, potom mi pohlédl do očí a tiše řekl: "Fajn, na tohle nemám nervy. Jdu si lehnout."

Vyšel po schodech nahoru, zavřel za sebou dveře a už nevyšel.


Javon: To nás dorazilo. Byli jsme zničení, z toho, jak vypadal pan Jackson - i kvůli sobě. Byl jsem hrdý, že jsem pro něj mohl pracovat a chtěl jsem to všem demonstrovat veřejně - ukázat všem lidem, že jsem to já, kdo pracuje pro Michaela Jacksona. Měli jsme na sobě zbrusu nový obleky - a hrozně jsme se těšili na oslavu. Narozeninová oslava u Elizabeth Taylorové?! Beze srandy?! Byl jsem obyčejnej kluk a tohle mě dostávalo do kolen.

A pan Jackson? Plánoval to do posledního detailu skoro dva týdny. Bylo to pro něj velice důležité! Mohlo to být naposledy, co by se s Elizabeth mohl vidět - a byli nejlepší přátelé. A teď se s tím vším musel rozloučit, odejít do pokoje a lehnout si?!! Tohle byl ten moment, který nás přesvědčil o tom, že jeho rodina má nad ním velkou moc. Kdyby to byl normální chlápek, řekl by: "Na co čekáte, chlapci? Odvezte toho člověka pryč z mého pozemku!" Ale takhle?! Tohle zničilo všechny jeho plány.


Bill: Byl jsem nasranej tak, jako ještě nikdy. Nechtěl jsem, aby se Randy POUZE vypařil z pozemku. Chtěl jsem k němu přijít a rozkopat mu prdel na maděru za to, jak zruinoval velkou noc panu Jacksonovi.

Seděl na příjezdový cestě další dvě hodiny. Museli jsme zavolat jeho otci. To bylo jediný řešení, který nás napadlo. Randy byl přerostlej chlap - a my jsme volali jeho papínkovi, aby po něm přišel poklidit ten zatracenej bordel. Joe Jackson se objevil - a Randy zprvu nedbal jeho výzev. Zas a znova vyhrožoval novinářema a furt dokola opakoval: "Jsem tady pro svý prachy!"

Joe řekl: "Michael ti, kurva, nic nedluží! Co to tady kčertu vyvádíš?!"

Nakonec Randyho přesvědčil, aby odjel. Odjeli. Ložnice pana Jacksona se nacházela přímo nad příjezdovkou. Musel z toho rozhovoru hodně zaslechnout. V tomto bodě bylo už pozdě jet na tu oslavu. Zkusili jsme mu domluvit schůzku s paní Taylorovou, až bude ve městě, ale dozvěděli jsme se, že příští ráno odlétá. Takže si promluvili po telefonu a tím to skončilo.


Javon: Po tomto incidentu neopustil svůj pokoj celé tři dny. Dokonce se z jeho pokoje po celé tři dny nic neozvalo. Žádné telefonáty, žádné rozhovory, nic. Jako kdyby umřel.

Bill: Asi týden poté se celá rodina zjevila znovu - VŠICHNI. Měli jsme za sebou zrovna docela perný den, vezli jsme pana Jacksona do studia v Palms, kde natáčel label s will.i.am - em ze skupiny Black Eyed Peas - pracovali spolu na albu Thriller 25. Dovezli jsme ho pak zpátky a já, naprosto vyřízenej, jsem se chystal jet domů odpočívat. Najednou se ve vysílačce ozval varovný hlas: "Bille, ta jeho famílie je tu zas!"

COŽE?! ZASE?! Zavolal jsem Javona. On se zrovna taky chystal opustit pozemek. Vrátili jsme se neprodleně zpět.

Byl jsem už od objektu docela daleko, ale zařadil jsem druhou kosmickou rychlost. Během patnácti minut jsem byl zpátky. Přijel jsem k zadním vratům a setkal se tam s Javonem. Sešli jsme dolů k hlavní bráně a zahlédli hlouček lidí postávajících u plotu. BYLA TAM SPOUSTA ZNÁMÝCH KSICHTŮ! Tvářili se jak svatí dali. Marlon a Randy. Chvíli jsem měl pocit, jako kdybych čučel na znovu obnovenou formaci The Jackson five.


Javon: Všichni měli na sobě klobouky a sluneční brýle. Hrozně incognito. Tu noc byla taková tma a zima, že před objektem kempoval jen jeden jediný fanoušek. Dokonce i paparazzi zalezli někam do tepla - zkrátka nikdo, kdo by posléze mohl ztropit scénu. Což ovšem udělalo celou věc mírně … děsivou. Tahle velká rodina stojí o půlnoci před pozemkem nejslavnější osoby světa - docela tiše.


Bill: Otevřel jsem bránu a odměřeně se jich zeptal, co tady pohledávají v tuhle noční hodinu. Řekli: "Slyšeli jsme, že náš bratr je nemocný. Přišli jsme se přesvědčit, že je ok."

Řekl jsem jim, že nemám nejmenší ponětí, o čem mluví. Odpověděli, že ho chtějí vidět a neodejdou, dokud se tak nestane. Zas jsem byl zahnán do kouta. Dostal jsem od pana Jacksona jasné instrukce, abych na žádné takové výzvy nereagoval, ale na druhou stranu mi bylo proti srsti nechat tady ty lidi stát v noci před vchodovou bránou. Mohli by ztropit scénu a to by pan Jackson rozhodně nepotřeboval.

Řekl jsem jim, ať počkají. Šel jsem zpátky do domu, zazvonil u dveří a čekal na příchod pana Jacksona. Celou dobu, co se neobjevoval, jsem přemýšlel. Tohle nedopadne dobře! Jakmile se objevil, řekl jsem mu: "Pane, vaše rodina stojí u brány a trvají na tom, že vás chtějí vidět."

Nebyl z toho vůbec nadšený. Byl nasranej a upřímně si myslím, že byl nasranej hlavně na mě, že jsem to nevyřešil sám. Řekl jsem: "Dozvěděli se, že jste nemocný a chtějí vás vidět."

"Ale já jsem v pořádku. Nic mi není. Řekněte jim to."

"Pane, oni neodejdou, dokud vás neuvidí."

Chvíli byl tiše a potom řekl: "Dobrá, setkám se s nimi. Ale nechci je ve svém domě."

"Vezmu je do přívěsu. Tam si můžete promluvit."

"Dobrá. Ale budu hovořit jenom s bratry."

Poté se zeptal, zda je mezi nimi i Randy. "Ne, pane, toho jsem neviděl." "V pořádku. S ním se setkat nechci."

Vrátil jsem se a řekl jim: "Pan Jackson chce mluvit jen s bratry."

Zezadu se ozval hlas: "A co já?!"

Nejdřív jsem neviděl, kdo to řekl. Potom jsem poznal, že to byla Janet. Část mne chtěla vyjeknout: WOW, TO JE JANET JACKSON! Ale řekl jsem: "Omlouvám se, madam. Chce vidět jen bratry." Byla nasraná.

Jeho bratři vstoupili. Dovedl jsem je do přívěsu. Vstoupili dovnitř. Potom jsem zavolal pana Jacksona a on se k nám připojil. Zavřeli za sebou dveře a mluvili spolu skoro dvacet minut. Potom vystoupil pan Jackson z přívěsu. Odešel do domu. Nic neřekl. Bratři vyšli a zmizeli. Hotovo. O čem se bavili? Těžko říct.


Javon: Později se ukázalo, že přišli kvůli tomu, že o panu Jacksonovi zaslechli nějakou šeptandu. Okolo pana Jacksona kroužily drby neustále. Někdy to byly totální výmysly, někdy z poloviny pravda.

V tomto momentě se někde dozvěděli, že je pan Jackson nemocný. Ale nebyl. To děti byly. V lednu se někde nachladily. Přišlo hodně doktorů, střídali se u dětí jak na běžícím páse. Po veřejnosti se rozkřiklo, že se u pana Jacksona střídají doktoři a bylo to. Rodina se o tom samozřejmě dozvěděla. Zaslechli, že k němu domů přišel o půlnoci doktor a hned přispěchali, aby se dozvěděli, co a jak.


Bill: Bylo hodně těžké být Michaelem Jacksonem a cestovat po světě. Už jen zajistit doktora pro děti znamenalo dny i týdny plánování a dobře odvedené práce. Mohl jste myslet na všechno a stejně stačila jediná sekunda, aby se všechno posralo.

Paris se necítila vůbec dobře. Její nachlazení nechtělo odeznít a pan Jackson se bál chřipky. Nemohli jsme jen tak jít do ordinace nějakého doktora a pan Jackson nevěřil těm podivně vypadajícím ordinacím léčitelů. Potřebovali jsme doktora, co by přišel až do domu. Slovo dalo slovo a tak jsme našli doktora, fyzika, co nám zavolal do domu. Jeff Adams, náš rádce a Javonův bratranec mu řekl, že by se mohl stát rodinným lékařem a řekl mu, že bude očekáván. Takže ve smluvenou noc se u brány objevilo stříbrné BMW 745i a z něj vystoupil vysoký, štíhlý gentleman. Měl na sobě světle modrý lékařský plášť.

Přišel ke mně a představil se. "Dobrý večer. Mé jméno je Conrad Murray. Jsem tu kvůli lékařské prohlídce …"

Povídka 2015 - kapitola jedenapadesátá

22. dubna 2015 v 20:04 | MJJcreatePRODUCTION |  Povídka 2015

DOES ZER - JIN KNOW EVERYTHING OR NOT?!




Zer - Jin se právě pohybovala několik set metrů od Neverlandu. Zimomřivě si k tělu tiskla lehký jarní kabátek, kterým se prve oděla. Nepřemýšlela a prostě z věšáku stáhla první věc, která jí přišla pod ruku. K její smůle to byl právě tenhle krátký kabátek, ve kterém se teď třásla zimou … a pláčem. Vyběhla naštvaně z domu, prudce přelezla zeď a vydala se neznámo kam. Hlavně pryč! Daleko od tohohle doupěte, kde ji její manžel tak krutě pošpinil. Plakala a plakala … a uvědomovala si, že pláče především proto, jak se zachovala ona. Ano, byl k ní hnusný a nespravedlivý, ale až potom, co se k němu chovala tak … tak … debilně! Někdy se chováš jak kráva, nadávala si Zer - Jin v duchu.

Stočila své kroky k silnici, ani se nerozhlédla a vydala se napříč. Náhle zaslechla kvílení gum, a když se ohlédla, spatřila malou dodávku, co se zastavila pár metrů před jejíma nohama. Nemohla dobře vidět, kdo sedí uvnitř, byla tma a ona byla uřvaná, ale určitě to nebyl nikdo dobře naladěný. Naopak se ten řidič vyklonil z okýnka a zařval na ni:

"Kam čučíš, blbko?!"

Trhla sebou a přidala do kroku. Uchopila cípy límce svého kabátu a stáhla si je více do obličeje. Dnes neměla náladu s někým se přít. Navíc, v poslední době z většiny hádek vycházela jako špatná ona. Došla až k zídce sousedního domu a opřela se o ni. Vydechla a od úst jí odletěla pára. Byla jí neskutečná zima. Ale domů se vrátit nechtěla.

Pročpak ne, Zer - Jin?! Musela by ses omlouvat?! Posměšný hlásek v její hlavě kupodivu zněl jako Mistrův hlas. Pohodila hlavou a rozhlédla se. Kruci, od Neverlandu jsem ale fakt daleko.

Vrať se, Zer - Jin a nes následky svých činů! Nabádal ji Mistrův hlas. NE! Vykřikla nahlas. BYL NA MĚ HNUSNÝ!

Ale proč, Zer - Jin?! Kvůli květinám s trny?! Posměšně si odfrkla. Chtěla si myslet, že to vyzněla trapně právě Mistrova věta, kterou zaslechla hluboko ve své hlavě, ale uvědomila si, že prvopočátkem byla trapnost toho úkolu, který si vymyslela. Bouchla se dlaní do čela. KRÁVO! Nadávala si.

Vrať se, Zer - Jin a odčiň! Hlásek slábl. Přesto se Zer - Jin odlepila od zídky a šouravým krokem se vracela zpět. Za zlé skutky je třeba pykat. A Michael byl všelijaký, ale nikdy nebyl pomstychtivý a zrádný. Vyslechne ji. Pochopí to. Odpustí ji! Nebuď si tak jistá, Zer - Jin, tentokrát to bylo přes čáru! Zas ten protivný hlas. ZMLKNI! Rozkázala mu nakvašeně.

Domů se vrátila zcela potmě. Byla hluboce zamyšlená a tak si ani neuvědomila, že dveře od domu jsou pootevřené. Zkrátka do nich strčila a vešla dovnitř. V hlavě si sumírovala omluvnou řeč, když tu najednou vzduchem letělo něco lesklého. Její vycvičený mozek v desetině sekundy vydal hlasité varování:

"NŮŽ, ZER - JIN! UHNI! NŮŽ, NŮŽ, NŮŽ!!!" Zastavila se na místě a rozhlédla se. Ano, pomyslela si naoko klidně, vzduchem skutečně letí nůž. A hodlá se do mě zabodnout! Smýkla sebou na stranu a napadla na botník bokem. Poplašeně vyjekla a svezla se na podlahu. Nůž se mezitím zabodl do dveřního trámu a tam zůstal hrůzně vibrovat.

"Ajé! Tos to pěkně posral, Jerry!" Ze schodiště se ozýval odpudivý hlas. "Měl si ji zabít!" "Sorry, kámo, byla tma!" Druhý hlas byl ještě o poznání odpudivější. Zer - Jin spěšně vstala a rozsvítila světlo. V hale JEJICH domu stáli čtyři chlápci a posměšně si ji prohlíželi.

"Kdo jste?!" zeptala se ostražitě. Všichni čtyři se zasmáli. "Jsme kámoši Cliva!" odpověděl jeden, vysoký černoch s buldočím obličejem. Zer - Jin se před očima udělaly mžitky. Clive, prodejná krysa Clive. Náhle oči prudce otevřela.

"Kde je Michael?!"

"Pryč …"

"Jak pryč?! KDE?!" Byla strachy bez sebe. Tak nakonec jí ho přece jen unesli!! V době, kdy se procházela po venku a lízala si rány. Bože můj, tohle jí Mistr nikdy neodpustí. Zcela mimoděk si vzpomněla na Limu - Baje. Ach, kdybys tu teď byl se mnou! Potřebuju pomoc, Mubaji!

"S Clivem. Odvezl vám ho ze zlatý klícky, dámo!"

Jeden z nich, Jerry, se zasmál astmatickým smíchem.

"Jo! A nám slušně zaplatil za to vás oddělat!" Zer - Jin sebou trhla a prohlížela si je. Dva běloši, dva černoši. Bez sebemenšího výrazu v obličeji. DOST! Na to není kdy. Prudce se rozběhla směrem ke schodišti.

"Chci se jít podívat do ložnice a přesvědčit se!" Vtom jí ale buldočí černoch hrubě uchopil za rameno a strhl ji na sebe. Přitom jí zkroutil ruku za záda. Vyhekla.

"Tys neslyšela, co ti kámoš povídal?!" Zavrčel vztekle a odhodil ji na stranu. Napadla břichem na roh stolu a bolestivě vykřikla. Bolest jí vždycky zamlžila mozek a potom přestávala rozumně uvažovat.

"Jo slyšela! Ale taky jsem zaslechla jednu šeptandu o bandě vylízanejch impotentů bez koulí, co si dovolujou na ženský!" prskla vztekle. To už se okolo ní všichni srojili. Teď se jim ve tvářích objevily rudé skvrny, zřejmě výraz vzteku. Ten největší se na ni obořil:

"Teď seš mrtvá, svině!" Vyrazil proti ní. Zer - Jin se i přes závoj bolesti ladně vyšvihla na stůl, vykreslila otočku a s nohou vymrštěnou zasáhla černocha přímo do obličeje. Ten vyjekl a svezl se na podlahu. To už se k ní ale řítil další. Seskočila dolů a koleno mu zabořila do rozkroku. Tak ten je taky z krku, napadlo ji.

Vtom se jí ale něco velice pevného obtočilo kolem krku. Vztáhla ruce ke krku a hlavou jí projela panická myšlenka - pásek od kalhot. Jeden z nich si sundal pásek od kalhot a teď se ji jím snažil uškrtit. Prudce do ní zezadu strčil. Volky nevolky se neochotně, lapajíc po dechu, pohnula napravo.

"Tak co, ty děvko?! Jak se ti to líbí?!" smál se zezadu. Neměla na přemýšlení moc času, docházel jí kyslík. S hrůzou si uvědomovala, že ji škrtí tak silně, že nemůže ani chroptět - a tím nasát trochu vzduchu. Prudce zmítala rukama směrem napravo od sebe a pomalu se loučila se životem. Pak náhle nasahala něco plastového. Tedy, alespoň se jí to zdálo na pohmat plastové. Byla to střenka nože, kterým se jí snažili pobodat. Vyviklala jej z trámu.

Chlap za ní se pořád nechutně zvrhle chechtal. Využila jeho nesoustředění a prudce sebou smýkla. Podařilo se jí trochu povolit jeho sevření, rychle přiložila čepel k pásku a trhla. Podařilo se jí ho přeříznout, trochu se přitom pořezala na krku.

S chlapem, Jerrym, to smýklo dozadu a on se začal potácet směrem nazad. Narazil do botníku a převrhl jej. Pak se ale zase vydal směrem k ní, nyní již se dvěma kusy koženého pásku připravenými jako z bičování. Bičování, projelo Zer - Jin hlavou a vzpomněla si na dobu strávenou ve škole bojových umění. Bičování … jizvy na jejích zádech se poprvé za dlouhou dobu ozvaly. Proti bičování měla tahle drobná dívka s širokou modřinou na krku výsady.

Ten chlap se pořád přibližoval.

"Ty kurvo, svině jedna!!! Já ti ukážu!!! Zab …" Zer - Jin nečekala, až to dokončí, stále lapajíc po dechu se otočila, uchopila nůž za čepel a mrštila jím. Nůž opsal čtyři nádherné obrátky a zabodl se Jerrymu do stehna. Ten bolestivě vykřikl, svezl se k zemi a do rukou uchopil poraněné místo. Čtvrtého chlapa nebylo vidět. Zer - Jin se opřela rukama o desku stolu a snažila se popadnout dech.

Domem se rozzvonil telefon. Zer - Jin jej zpočátku ignorovala, nechtěla slyšet nic od nikoho. Telefon zvonil a zvonil. Nechtěl přestat, jeho drnčivé zvonění se Zer - Jin bolestivě zabodávalo do mozku. Po chvíli se prudce vymrštila a šla to zpropadené sluchátko zvednout.

"Haló?!" vyštěkla.

"Zdravím vás, Sisi!" ozval se ve sluchátku hlas. Odpudivý a ledově chladný hlas. Clivův hlas. Zer - Jin se znechuceně otřásla.

"Kde je Michael?!"

"Je tu se mnou. Zatím je v pořádku, jen si trochu nablil do klína."

"Dejte mi ho k telefonu!"

"Vy tady nejste ta, co si může poroučet! Ačkoli musím uznat, že jsem překvapen, že jste ten telefon zvedla. Popravdě, mí chlapci zklamali. Měli vás zabít!"

"Ano, to měli. Ale nepodařilo se jim to. A to je chyba, protože teď automaticky padá volba na vás." Zer - Jin promlouvala pohrdlivě, klidně a tajemně svým hlubokým hlasem. Uvnitř těla se ale třásla strachem o Michaela.

"Jak to myslíte?!"

"Teď zabiju já vás."

"TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDETE!" vykřikl najednou pištivým hlasem. "MÁM VÁS V HRSTI!" Z telefonu slyšela, že byl s nervy na štíru. Bál se, bál se jí. Jedna nula pro tebe, holka, napadlo Zer - Jin.

"Ale nemáte. Spíš naopak. Tak znovu - kde je Michael?!"

Clive se mezitím mírně zklidnil a roztřeseným hlasem promluvil do telefonu.

"Staré fotoalbum, přihrádka dvacet tři, snímek deset. Pokud do deseti minut tu fotku najdete, řeknu vám víc. Pokud ne, Michael je mrtvý!"

"MOMENT, MOMENT!!!" křikla do telefonu, ale tam už se ozývalo jen vzdálené pípání. Roztřesenýma rukama položila sluchátko do vidlice a uchopila hlavu do dlaní. Přemýšlej! Sakra, mysli! Kde tak může mít Michael stará fotoalba?! CO JÁ VÍM, KSAKRU?! JAK TO MÁM HERGOT VĚDĚT?! NIKDY MI ŽÁDNÝ FOTKY NEUKAZOVAL!

Roztřeseně se sesunula na židli a pohladila si zhmožděný krk. Zkus šatnu! Má tam přece stovky přihrádek, někde tam něco bude!

Rychle vstala a rozběhla se do ložnice. Cestou jí do hlavy vlezla hrůzostrašná myšlenka - jak ta bezpáteřní krysa Clive může vědět, kde má Michael fotky, když to neví ani ona?!

P.S. Omlouvám se za vulgárné výrazy .... i tobě Michaeli, vím, že je nesnášíš :-)

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 7)

19. dubna 2015 v 19:17 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU
5
Po zbourání rasových předsudků v roce 1960 se společnost Motown stala velmi úspěšnou. Její úspěch nespočíval jen v nevídaném talentu jejích umělců, ale také v neobvyklé tvůrčí a produkční schopnosti jejího zakladatele a majitele, Berryho Gordyho. Gordy shromažďoval černé zpěváky a měnil jejich prosté veřejné vystupování v něco dokonalého - dělal je "bezpečné" a žádané pro bílé publikum, které se hrnulo do nahrávacích studií a kupovalo nahrávky po milionech. The Jacksons, v upnutých rolácích a modrých kolárech, s duchovní výchovou, byli předními kandidáty pro Gordyho nejužší výběr - živoucí důkaz úspěchu, který pramení z tvrdé práce černých rodin, přistěhovaných do "nové Ameriky".
Tento úhledně "zabalený" příběh měl tu výhodu, že byl - byť jen zčásti - pravdivý. Joe Jackson, jeřábník v Ocelovém městě ve Východním Chicagu, přenesl svou lásku k hudbě na svoje děti. Celý život se neoblomně snažil vzbudit v nich vysoké ambice, které by je do budoucna mohly dostat z na první pohled nepříznivého osudu v chudém městečku do Kalifornie - města příležitostí. Jeho synové - milí, blahodární a dobře vychovaní - sdíleli nízkou, tříposchoďovou postel v jediném pokoji, trávili po škole mnoho hodin zpěvem - a snahou vyhnout se trablům. Jeho dcery - Rebbie, LaToya a Janet byly sladké, předčasně vyspělé a do budoucna slibovaly všem okolo, že se z nich stanou veliké hvězdy. Katherine, rodinný cílevědomý matriarcha, byla fanaticky zbožným Svědkem Jehovovým, který své děti vedl k úctě, oddanosti a víře v Boha.
Za touto idylickou představou se ovšem skrývala daleko komplikovanější realita. O mnoho let později bylo odhaleno, že Joe nejenže se snažil postrčit své děti kupředu, on k tomu navíc používal velmi brutálních metod. Psychicky své děti týral, bil je řemeny, kabely od spotřebičů za každý, byť sebemenší, prohřešek. Joe byl také nenapravitelný proutník, který využíval svou nově nalezenou "slávu" ke svádění mnohých mladých dívek, které byly, jak sám tvrdíval "jeho poslušné obdivovatelky". Roku 1974 zplodil mimo manželství dceru a dařilo se mu dvojí život s druhou rodinou poměrně dlouho skrývat.
Katherine mnohokrát za svůj život, navíc podporována vlastními dětmi, zažádala o rozvod, ale nakonec vždy žádost stáhla, neboť na ní naléhala církev, která rozvody nepovolovala. Katherine a Joe tedy zůstali oficiálně manžely, ale každý vedl de facto vlastní život. Mnozí z Jacksonových dětí se po životě v takovéto rodině snažili co nejdříve vstoupit do (vždy nešťastného a nemajícího dlouhého trvání) manželství - vdávali a ženili se často ještě před dovršením 18. roku, jen aby unikli z Joeových spárů. Navzdory úspěchu, na kterém měl Joe nepochybně lví podíl, se po letech všechny Jacksonovy děti (i všichni příbuzní) shodly na tom, že s Joem se dalo vyjít pouze tehdy, mluvilo-li se výhradně profesionálně a o práci.
To, že tyto rodinné spory nakonec rozdělily Jackson 5, bylo naprosto nevyhnutelné. V roce 1975 rodina opustila Motown, aby mohla usilovat o daleko lukrativnější nabídku, která přišla od CBS/Epic Record. Jermaine, v té době ženatý s dcerou zakladatele Motownu Hazel Gordyovou, se rozhodl novou nabídku nepřijmout a ze skupiny navždy odejít. Ostatní bratři, doplněni o Randyho, který zaujal Jermainovo místo, se přetransformovali na The Jacksons (neboť název the Jackson 5 vlastnil Motown). Když se věci začaly trochu hýbat, Michael přišel s tím, že společnost CBS brzdí jeho sólovou kariéru. V roce 1979 vydal album Off The Wall, jehož se prodalo 7 miliónů kopií a stalo se do té doby nejprodávanějším albem od černošského umělce - první místo drželo do té doby, než ten samý umělec vydal album Thriller, které zbořilo všechna stávající NEJ o tři roky později - od té doby Michael Jackson začal razit kult nové hudební éry a majoritní většina fanoušků jej začala vnímat jako sólového umělce a na jeho předchozí působení ve skupině se téměř zapomnělo.
Když televize vysílala 25. výročí Motownu v květnu 1983, Michael završil směsici klasických hitů svým brilantním vystoupením k písni "Billie Jean", včetně ikonické měsíční chůze. V ten moment se skupina the Jackson 5 stala hudební minulostí. Michael Jackson byl svou vlastní hudební ikonou. O rok později byl pod nátlakem rodinou donucen, aby s bratry vyjel na společné turné - Victory Tour. Při posledním vystoupení zpíval Michael před vyprodaným sálem v Los Angeles a vzkázal publiku, že toto je "poslední vystoupení skupiny". O pět let později, v červnu 1989, společnost CBS odmítla Jacksonovým bratrům prodloužit smlouvu - bez Michaela totiž jejich sláva velmi rychle upadla.
Pro svůj debutový singl na album HIStory si Michael vybral sestru Janet, která s ním nahrála píseň Scream - v té době byla i Janet Jackson hudební ikonou. V září 2001 se Michael uvolil znovu spojit své síly s bratry k "opravdu bleskovému vystoupení" během koncertu v New Yorském Madison Square Garden. I přesto měla veřejnost vždy pocit, že Michael má velmi málo společného se svými méně slavnými bratry a sestrami. To všechno se změnilo v roce 2005. Během soudního procesu, když šel Michael poprvé k soudu, seděli všichni členové jeho rodiny vzadu za ním v soudní síni a hlasitě (a také velmi veřejně) jej podporovali. Tak to dělali během celého tohoto těžkého období.
Randy Jackson, například, podnikl velkolepý návrat do Michaelova života, když mu v roce 2005 dělal manažera a pomáhal vytvořit team vedený advokátem Tomem Mesereauem, který s nasazením zdraví horečnatě shromažďoval důkazy o Michaelově nevinně a nakonec celý soudní spor vyhrál.
Nicméně když soudní spor skončil, znovuvytvořené pouto mezi bratry a sestrami okamžitě vzalo za své. Michael přišel na to, že Jermaine sprostě využil soudního procesu k tomu, aby se lépe prodávala jeho kniha o Jacksonově rodině. Michael a Randy měli mezi sebou ošklivý konflikt, když Michael přišel na to, že Randy zabředl do mnohých hnusných machinací tím, že se schovával za Michaelovo jméno. Tudíž když Michael v roce 2006 přijel do Las Vegas, nepřál si, aby kdokoli z jeho rodiny překročil práh domu, s výjimkou matky. Jeho sourozenci se ale pochopitelně dozvěděli, že je v Americe - a podnikli mnohé pokusy, aby jej mohli spatřit. Pro muže, kteří měli za úkol dělat osobní strážce, představovalo odmítnutí šéfově vlastní rodině přístup do domu ten nejtěžší a nejnepříjemnější úkol ze všech.

Bill: Měli jsme fanoušky, kteří se vraceli každý den. Přijeli, objeli blok, porozhlédli se a odjeli. V tenhle konkrétní den, mohl být začátek února, jsme zahlédli PT Crusier, jak přijelo k domu, čtyřikrát objelo blok a zastavilo. Mělo zamlžená okýnka, tudíž jsme nemohli vidět, kdo sedí uvnitř. To auto znova čtyřikrát objelo blok a zastavilo. Byla na něm vyvěšené rudá vlajka. Další den přijelo znova a zastavilo před branou. Javon zůstal v přívěsu a sledoval monitor, já jsem sešel dolů zjistit, co se děje.
Přišel jsem dolů zrovna ve chvíli, kdy Joe Jackson vylejzal z auta. To bylo poprvé, co jsem ho viděl osobně - do tý doby jsem ho viděl jen v televizi. Tvářil se výsostně nasraně - měl skutečně odpudivý ksicht. Celou dobu jsem stál a přemýšlel. Sakra, to je Joe Jackson. To je ten chlápek, co mlátil všechny svoje děti, když byly malý. TOHLE mi lítalo hlavou, když jsem tam tak stál. Pak jsem zvedl pravici, chtěl jsem si s ním potřást rukou. "Jak se daří, pane Jacksone?"
Nepotřásl mi rukou. Prostě na mě čuměl s tím nasraným ksichtem a zavrčel: "Vy jste jedna z těch osin v zadku, co si můj syn najímá?!" Neodpověděl jsem. Pak pokračoval: "Jsem tu, abych viděl Michaela."
Řekl jsem: "Okay." Šel jsem do domu vyřídit to panu Jacksonovi. Seděl v pokoji, kde velice hlasitě poslouchal hudbu. Zaklepal jsem a vešel: "Pane, je tu váš otec."
"Má domluvený termín?"
"Hmm … ne, nemyslím, pane."
"Ne, ne, ne! Pracuji. Nepřeji si být rušen, když tvořím. Řekněte mu, ať přijde, až bude mít zamluvený termín."
Jak mi něco takového jako "termín" mohlo vůbec projít hubou? Co to ksakru dělám?! Hodlám sejít dolů a tomu chlapovi říct, že musí mít domluvený termín, když chce vidět vlastního syna?! Huh?!! Celou cestou dolů jsem přemýšlel - a modlil se.
Sešel jsem dolů k bráně a řekl mu, že pan Jackson je zaneprázdněn, ale ať zkusí přijít zítra. Ujistil jsem ho, že jeho synovi řeknu, že jej chce vidět. Potom jsem mu podal vizitku. Nevzal si ji. Zmuchlal ji a hodil na zem. "Nepotřebuju žádný vaše zasraný vizitky! Kdyby nebylo mně, žádný z vašich pitomých bastardů by nezavadil o práci! Já jsem ten, kdo rozběhl tenhle bordel!"
A když jednou začal nadávat? Naše konverzace šla do hajzlu. Odešel jsem. On zůstal stát na chodníku a řval na někoho, kdo tam vlastně vůbec nebyl. Nechtěl jsem bejt součástí týhle epizody, tak jsem se vrátil zpátky do přívěsu. Nakonec nastoupil do svého miniautíčka a odjel.
V tomto bodě jsem podruhé v životě zapochyboval, zda bylo moudré tu práci přijmout. Neměli jsme v popisu práce řešit rodinné roztržky.

Javon: Pár dní po tom, co se objevil Joe, jsme s Billem naplánovali, že vezmeme šéfa a jeho děti do kina. Náhradní tým měl hlídat dům, tak přijeli a začali soustředěně zírat na monitory. My s Billem jsme se chystali na cestu do kina několik mil odsud, vyjednat detaily. Najednou jsme přes vysílačku dostali zprávu: "Někdo pochroumal hlavní bránu! Někdo se chce vlámat do hlavní brány!"
Bill rychle vytáhnul vysílačku: "Co?! Kdo se vlámal do brány?!"
"Jeho rodina. Přišla sem jeho rodina!"
Byli jsme několik set metrů od domu. V následující chvíli jsme porušili snad všechna dopravní pravidla, co existovala. Prostě jsem šlápl na plyn a zpátky k domu jsme doslova letěli. Navíc jsme ještě byli na úplně opačné straně ulice, takže jsme jak kreténi museli na plnej plyn objet celej blok. Byli jsme strachy bez sebe.

Bill: Dorazili jsme tam a zahlédli černý Hammer v bráně. ONI NÁM ÚPLNĚ NORMÁLNĚ ROZMLÁTILI BRÁNU NAPADRŤ! Byl jsem nasranej úplně nadoraz. Parkoval jsem vedle toho Hammeru a řval jsem na celý auto: "Jak se kurva mohli takhle dostat dovnitř?!!!!"
Brána určená pro výjezd aut se zavírala dost pomalu. Vždycky jste museli dost dlouho čekat, protože v manuálu bylo navoleno, že tudy mají projíždět dvě auta. Bylo jedno, že chcete projet jenom s jedním. Brána zůstala otevřená ještě tak dlouho, aby v případě nutnosti mohlo za prvním autem projet ještě druhé. Takže nám bylo jasné, co se stalo. Šéf bezpečnostní složky přijel zkontrolovat svoje chlapce a ti bazilišci tam venku - myslím tím šéfovu rodinu - čekali venku na ulici na vhodnou příležitost. Bohužel byli ale tak nezkušení, že nevyrazili včas a vyjeli ve chvíli, kdy brána byla už přizavřená. A napálili to do ní.
Vystoupil jsem z auta a viděl tři šéfovi příbuzné, jak postávají venku: Randy, Rebbie a Jackie. Stáli u kruhového objezdu před barákem. Sešli dolů směrem ke mně. Cítil jsem se nervózně, stejně jako při setkání s Joem, ale brzo jsem zjistil, že tihle tady jsou tišší a milí. Představili se. Jackie si se mnou potřásl rukou a řekl:
"Hele, jak se máš? Ty seš Bill, že jo?"
"Ano, pane."
"Okay, fajn. Slyšel jsem o tobě."
Pak z auta vyskočil Randy. "Seš taky ten zahalenec?"
"Co prosím?!"
"No, jestli patříš k Islámskému státu?"
"Ne, to tedy ne."
Randy řekl: "Och, aha. Hele, potřebujeme mluvit s bráchou."
Řekl jsem: "Promiňte, ale budete si muset domluvit termín."
Jackie a Rebbie se po sobě znechuceně podívali, jen Randy se mi to snažil ještě víc objasnit: "Ne, my s ním musíme mluvit jakože TEĎ!"
Tiše jsem jej pozoroval, stál jsem nehnutě. "Pan Jackson se s vámi sejde jedině, pokud si zamluvíte termín."
A to bylo poslední, co jsme si řekli. Potom jsem jim pomohl vycouvat s autem z brány a odvezl je pryč. Celá situace byla velice trapná. Když jsem se vracel zpět, všiml jsem si, že pan Jackson celý ten rozhovor pozoroval zpoza záclony svého pokoje. Vyšel jsem za ním nahoru. Zdál se býti rozrušen. Řekl jsem: "Pane, je všechno v pořádku?"
Řekl: "Jak se mohli nabourat do mých vchodových dveří?!"
"Omlouvám se, pane, podívám se s Javonem, co se přesně přihodilo."
"Bille, tohle se už nesmí nikdy opakovat."
"Ano, pane."
"Nikdy, rozumíte?"
"Rozumím."

Javon: Dalo by se říct, že celá jeho rodina na nás byla nasraná. Viděli v nás ty, co jim brání v setkání s panem Jacksonem. Mnoho lidí si myslelo, že jsme panu Jacksonovi tak nablízku jen proto, abychom jej mohli kontrolovat. Ale to my nedělali. Nebránili bychom jeho rodině, aby se s ním stýkala. Toto bylo 100% rozhodnutí pana Jacksona.
Nevím, jaké vztahy s rodinou měl, než jsme s Billem vzali tu práci, ale nyní nám dával najevo, že jakákoli zmínka o jeho rodině je pro něj obtěžující. Nerozuměli jsme tomu. Zdálo se, jakoby snad byli nepřátelé. Říkali jsme si: "Co se to tu ksakru děje? Jaké problémy má s rodinou?"

Bill: Pan Jackson a Elizabeth Taylor byli staří přátelé. A ona měla slavit v Las Vegas své sedmdesáté páté narozeniny. Měla to být velká událost. Její lidé se dozvěděli, že Michael Jackson bydlí nedaleko, tak vyslali své manažery, aby se zeptali, zda chce pan Jackson přijít. Chtěli, aby to pro Elizabeth bylo překvapení, neměla se dozvědět, že má pan Jackson přijít. Šéf samozřejmě souhlasil. Takže tak dva týdny po tomhle incidentu se pan Jackson začal zabývat oslavou a téměř se na to všechno zapomnělo. Bránu nám opravili.

Javon: První věc, kterou pan Jackson udělal, bylo, že zavolal Robertu Cavallimu, návrháři, aby mu pomohl vytvořit perfektní oblek na Elizabetinu párty. Cavalli přiletěl svým soukromým tryskáčem až sem. My jsme ho vyzvedli z MGM Grand a přivezli ho do domu - a on s panem Jacksonem začal designovat všechny věci tak, aby byly na tu oslavu naprosto dokonalé.
Pan Jackson byl doslova posedlý každým detailem. Nechal poslat pro svou kadeřnici a ještě pro dívku, která mu dělala make-up. Jakmile jsme to jednou spatřili, věděli jsme, že to bere smrtelně vážně. Pracovali jsme pro něj už víc než měsíc a teď poprvé nám řekl: "Zajistěte si i vy svůj oblek!" Ne ledajaký oblek, ale NOVÝ oblek. "Umyjte auta! Vyluxujte auta! Vyleštěte si boty tak dokonale, že se budou lesknout jako zrcadlo!" Nikdy jsme podobné věci nedělali. Jindy prostě jen řekl, kam má namířeno a my jsme ho tam dopravili. Tohle bylo poprvé, kdy jsme se cíleně připravovali na to, že nás budou "obtěžovat" paparazzi. Takže každý den pan Jackson přišel a řekl: "Hoši, vy prostě musíte vypadat skvěle! Všichni budou vypadat dokonale, tak i vy!"

Bill: Několikrát jsme navštívili obchody s oblečením, vždycky oblečeni v něčem jiném. Fakt. Prošli jsme Tiffany, Hallmark. Donesli jsme narozeninové dárky pro Elizabeth a taky dárkové poukazy. Slyšeli jsme ho v autě telefonovat. Telefonoval s Feldmanem a vyprávěl mu, jak natěšený se cítí. A my jsme byli vzrušeni už jen z toho, že jsme mohli být s ním. To bylo úplně poprvé, co jsme jej viděli tak rozradostněného.
V den oslavy byl dobře naladěn už od rána. Bylo to úplně nakažlivé. Chytilo to v domě každého a nemoh se toho pak zbavit. Všichni byli napumpovaní. Atmosféra v místnosti se měnila každou sekundu. Povolali jsme druhý tým strážců a celý den jsme strávili s panem Jacksonem, který všechno organizoval. Obleky nám padly perfektně. Boty se leskly jak zrcadlo. Dokonce se snad leskly čistotou i naše pistole. Sakra, vypadali jsme fakt dobře!

Javon: Nebyli jsme daleko od toho, abychom mohli s panem Jacksonem směle vykročit na červený koberec. Bylo to pro nás něco neskutečného. Jo, byli jsme osobní strážci, ale v první řadě jsme byli taky fanoušci. Jak bychom nemohli být? Právě jsme měli eskortovat Krále popu na oslavu k Elizabeth Taylor. To byl vrchol všeho. Špička!

Bill: Byli jsme připraveni vyrazit, auta stála na příjezdové cestě, stačilo jen nastoupit a vyjet. Pan Jackson se ujišťoval, že je všechno v pořádku. Když nás tak všechny kontroloval, vylezl jsem z auta a nechal jej běžet na volnoběh. Šel jsem vyjet s druhým autem. Brána byla poslušně otevřená, chtěl jsem s autem vyjet ven, na pravou stranu silnice. Vyjel jsem, brána se za mnou zavřela. Právě jsem vystupoval z auta a sledoval, jak se brána pomaličku dovírá, když tu najednou se ozvalo - KŘACH! - neskutečně hlasitý náraz. Ohlédl jsem se a spatřil šedý Mercedes, který to v plné rychlosti naklátil přímo do brány!! Ten náraz pročísl vzduch a ten mne odhodil dozadu. Začal jsem kolísat nazad, slyšel jsem, jak rozmašírovaná brána hlasitě kňourá, protože neměla prostor k tomu se dovřít. Mercedes couvl a vrazil do ní ještě jednou. Pak zůstal stát na levé straně výjezdu a kouřilo se z něj. Pomyslel jsem si, že nějaký choromyslný člověk chtěl spáchat nárazem do naší brány sebevraždu. Vytáhl jsem zbraň a obezřetně jsem se šoural k autu.

Javon: Byl jsem zrovna v garáži, chystal jsem se za panem Jacksonem zamknout. Uslyšel jsem ten hluk, ohlédl se a uviděl Billa, jak se poroučí k zemi. Šéf vycházel z brány přesně v ten moment, co do ní to auto podruhé najíždělo! Zakřičel jsem: "PANE JACKSONE! NEE!!!" Chytil jsem ho, smýkl s ním na stranu, vtlačil ho zpátky do baráku a zamkl jsem za ním. Byl zmatený a roztřesený. Hrůzně tichým hlasem se ptal: "Co se děje? Je Bill v pořádku?"

Bill: Po celou tu dobu jsem měl pocit, jako kdyby se to odehrávalo zrychleně a zpomaleně zároveň. Mercedes se zcela evidentně snažil rozmlátit hlavní bránu a projet dovnitř. Prošel jsem skrz ni a rozmlácený předek auta, zbraň s laserovým zaměřovačem v pohotovosti. Po celou dobu jsem si říkal: "Je jedno, kdo sedí uvnitř! Prostě toho hajzla zastřel! Málem ti zabil šéfa!" Koutkem oka jsem zahlédl řidiče a všiml jsem si, že vedle něj sedí žena. To mne dostalo! Nečekal jsem, že spatřím ženu. Pak ten řidič vylezl z auta a já doslova ztuhnul.
KURVA! Pomyslel jsem si. DOPRDELE! VŽDYŤ TO JE JEHO BRATR! JE TO RANDY JACKSON!
Trochu jsem sklonil pistoli. Byl jsem hluboce zklamán. Byl to člen jeho rodiny a málem ho přejel. A tady jsem stál já, s prstem na spoušti, jen kousíček od toho, abych ji fakt zmáčkl. Jediné, na co jsem byl schopen myslet, bylo: Nezastřel ho! Zlomilo by mu to srdce. Už jsem viděl ty titulky: Bratr Michaela Jacksona byl zastřelen jeho bodyguardem.

Javon: Pořád jsem neviděl, kdo to v tom autě je. Ale zato jsem zahlédl Billa, jak sklání zbraň. Vyběhl jsem z garáže a běžel dolů za Billem. Chtěl jsem běžet k tomu autu, ale Bill mne rukou zarazil. Nebyl jsem daleko od toho přispěchat k němu a nakopat mu prdel. Bill mne však poslal pryč: "Mám to pod kontrolou! Běž pryč!"

Bill: Randy prudce sroloval okénko a vyštěkl na mě: "Koukej odklonit tu pistoli od mýho obličeje, nebo zavolám novináře!"
Novináře? Tak to bylo to poslední, co pan Jackson potřeboval. Sešel jsem dolů k němu a zašeptal: "Pane Jacksone, tohle přece nemůžete dělat."
"Chci vidět svého bratra!" zabručel Randy znechuceně.
"Tak po tomhle asi těžko! Nedovolím to! Jedině pokud vycouváte z tý brány a zaparkujete jako normální člověk! Pak informuju pana Jacksona, že jste tu."
"Nepohnu se z tohohle místa, dokud neuvidím bratra!"

Javon: Najednou začal řvát jako smyslů zbavený, ječel něco o nějakých penězích, co mu pan Jackson prý dlužil.
"MICHAEL MI DLUŽÍ PRACHY!!! CHCI TY ZASRANÝ PRACHY!! NEHNU SE OD TOHOHLE HNUSNÝHO BARÁKU, DOKUD MI TEN HAJZL NEVRÁTÍ PRACHY!!!"

Bill: Bylo mi u prdele, co vlastně chtěl. Chtěl jsem prostě, aby vypad někam do hajzlu. Odložil jsem pistoli a snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Poprosil jsem ho, aby vycouval z tý brány a odjel - snažil jsem se stočit konverzaci na civilizovanější úroveň.

Javon: Jakou konverzaci? Choval se jak hovado!

Bill: Odmítl. Vyhrožoval, že zavolá novináře. To jsem nechtěl. Ani poldy jsem nemohl zavolat, protože s nima by taky přijeli novináři. Díval jsem se to ksichtu tomuhle hysterickýmu kreténovi a nemohl jsem nic dělat. Nechal jsem Javona, aby na něj dohlíd a šel jsem do domu za panem Jacksonem. "Váš bratr Randy nám rozmlátil bránu."
"A mne málem srazil."
"Přesně tak. Říkal, že mu dlužíte prachy. A neodejde, dokud si s vámi nepromluví."
Pan Jackson na chvíli zavřel oči. Pak je otevřel a podíval se mi tvrdě do očí. "Zbavte se ho!"
Sešel jsem dolů a snažil se s Randym domluvit po dobrém. Ani se nepohnul. Seděl v autě a zíral do prázdna. Pak se zase rozeřval. Ječel a ječel a nebyl k zastavení.

Javon: Měl jsem plán. Zaháknout se s naším autem do toho Mercedesu, vytáhnout toho hajzla ven, pana Jacksona naložit do jiného auta a odvézt jej na oslavu. Ale pan Jackson neměl na oslavu ani pomyšlení. Ten kretén jeho bratr všechno posral. Panu Jacksonovi úplně vyhasly oči. Řekl nám: "Nemá to cenu, chlapci. Kdybychom nyní vyjeli na tu oslavu, pronásledoval by nás a věděl by, kam jedeme. Na oslavě by nepochybně ztropil scénu. Nemůžu ji tomuhle vystavit." Pak se otočil a ztrhaně se šoural do svého pokoje. Nikdy nic v životě mě nezdrtilo nic tak, jako vidět našeho šéfa smutného.

Úryvky mých vzpomínek z návštěvy psychiatra

18. dubna 2015 v 11:37 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy

Hlásí se Vám Domi s tímto podivným článkem. Ne, že bych se nudila a neměla na blog co přidávat, ale tato událost (návštěva psychiatra) ve mně zanechala mnohé dojmy, které mě nutí k zamyšlení. Ano, je mi 21 let (tedy, 25. 4. mi bude 21 let) a byla jsem okolnostmi donucena navštívit psychiatra. Zprvu jsem to chtěla vyzkoušet s psychologem, ale těm tolik nevěřím a navíc se za jednu návštěvu psychologa platí celkem velký peníze. Tak jsem se tedy porozhlédla po internetu a našla si jednoho pána, jehož jméno znělo solidně (ano, vybírám si lidi prioritně podle dobře znějícího jména …) a objednala se.

Když jsem tam dorazila, nestačila jsem se divit. V čekárně (tak maličké, že by se tam sotva vešel věšák, natož pak pacienti) seděla skromně vypadající slečna. Evidentně mladší než já. O hodně mladší (možná tak 14, 15 let). S tmavě modrými kruhy pod očima. Ztrhaná a na první pohled nešťastná. Pípla:

"Dobrý den."

"Dobrý den." odvětila jsem svým naučeně zhrublým hlasem, který mi v tu chvíli připadal nevhodně obhroublý. Nedalo se to však vzít zpět. Celá ta maličká čekárna vás nutila pohybovat se velmi úsporně, tak jsem tedy přicupitala k židli a sedla si na její okraj. V tu ránu jsem zcela jistě i já vypadala velice skromně - a nešťastně - a zoufale. Takže vlastně tak, jak se ve skutečnosti cítím.

V čekárně jsem pobyla hodinu a půl. Pan doktor vyslechl nejprve pána a pak tuhle slečnu. Když vycházela z ordinace, plakala. Čtrnáctiletá holka, co by si správně měla užívat života plnými doušky, odchází uplakaná z ordinace "cvokaře". Bylo mi úzko a litovala jsem ji.

"Paní Veselá!" ozvalo se z ordinace. Vylétla jsem ze židle o trochu prudčeji, než jsem plánovala. Pobyt v čekárně "lékaře duší" mě mírně rozhodil, takže jsem se začala chovat o něco naježeněji, než obvykle. Vešla jsem do ordinace. V té to vypadalo jako v předsálí hotelu. Za recepčním pultem stála sestra.

"Posaďte se na chvíli sem, paní Veselá."

"Jsem slečna."

"Promiňte. Zapíši si vaše osobní údaje."

Nadiktovala jsem jí adresu, telefonní číslo a taky rodné číslo. Pak mě konečně pustila za doktorem. Za příjemně vypadajícím pánem s bradkou. Potřásli jsme si rukama. Čistým, melodickým a hlavně neskutečně hladivým hlasem mě vyzval, abych se posadila. Sedla jsem si a jak jsem v životě extrémně uzavřená, vychrlila jsem teď ze sebe všechno jedním dechem. Musel dokonce zrychlit svůj prstoklad na klávesnici počítače, aby stíhal zapsat vše, co jsem ze sebe chrlila.

"Co vás tedy konkrétně trápí … ehm … Dominiko?"

"Mám strach z lidí."

"V jakém smyslu?"

"Vyhýbám se jim, jak jen to jde. Nerada s nimi mluvím. Nechodím do společnosti."

"Jste sama?"

"Ne, žiju s mámou. Ale samota je můj přítel. Ticho je můj přítel."

"Co je ticho? Podle vás?"

"Ticho znamená, že není hluk. Ticho je nehnutý vzduch v místnosti, který neprotínají žádné nepříjemné zvuky."

"Kolik času denně trávíte sama?"

"Skoro půl dne. Trávila bych i víc, ale moje máma samotu nesnáší, takže neustále chce, abych byla s ní."

"Kamarádi?"

"Tak jeden, dva dobří."

"Partner?"

"Ne."

"Dá se s vámi lehce vyjít?"

"To nevím. Nejsem náročná. Stačí mi jedna místnost, trochu jídla a …"

"Respekt?"

"Jak to myslíte?"

"Lidé musí respektovat vaši povahu. Samotářskou a nespolečenskou. Které typy lidí máte nejraději?"

"Ty, kteří mne obdaří svou nepřítomností."

Pozvedl obočí a zíral na mne.

"Tak dobrá, vyhovují mi tišší introverti, kteří nevidí spásu světa v okázalém blbnutí v partě kamarádů."

"A jakou pomoc potřebujete ode mě?"

"Naučit se vycházet s lidmi. Nevyhýbat se jim. Mám strach, že v práci jednou selžu, protože se mi příčí kolektivní práce v týmech. Připadám si izolovaná a leze mi to na mozek. Ale na druhou stranu, když si představím, že se teď zvednu a půjdu někam, kde je hodně lidí, cítím se zle."

"Drahá slečno, vy trpíte klasickou sociální fobií. A s fobií, jak jistě víte, nelze tak snadno nic dělat. Jste příliš, příliš přemýšlivá na dnešní dobu. Co čtete? Čtete hodně, že?"

"No já … zrovna teď Noční vlak do Lisabonu od Pascala Merciera …"

"Tak vidíte. Klasický filozofický román. Hodně složitý román, líbí se vám?"

"Přiměřeně, ano. Znám lepší."

"Například?"

"Idiota od Dostojevského, Na západní frontě klid od Remarqua. Když už o tom mluvím, sama si někdy přijdu jako kníže Lev Myškin z Idiota."

"To nechápu. Já tu knihu nečetl."

"Vyvrženec ze společnosti. Nikam nezapadá a všichni z něj mají posměch."

"Možná. Vy jste moc hloubavá, slečno. Ale to je v pořádku. Sice nezapadáte do současných kritérií oblíbeného člověka, ale jste svá. Jste chytrá a vyznáte se. Mimochodem, to o těch lidech, co vás obdaří svou nepřítomností, to jste vymyslela vy?"

"Ne. Někdo daleko chytřejší."

"Kdo?"

"Charles Bukowski. Dobrý na vymýšlení úderných citátů, ale přešpatný autor."

"Tak vidíte. Je vám 21 let a konverzujete se mnou na téma filozofie, knih a citátů."

"To je můj svět. Knihy jsou můj život. Jen jedna věc mě mrzí - že nikdy nestihnu přečíst všechny dobré knihy na světě."

"To by nestihl nikdo, slečno. Víte kolik je knih?!"

"Já neříkala všechny, já říkala dobré."

"Ehm, vidíte. Dostala jste mne! Ale teď vám něco doporučím. Knihu, máte radost? Je to filozofická studie od autorky, která o sobě tvrdí, že je největší introvertkou na planetě. Jmenuje se Susan Cainová a tu knihu pojmenovala TICHO - SÍLA INTROVERTŮ VE SVĚTĚ, KTERÝ NIKDY NEPŘESTÁVÁ MLUVIT. Kupte si tu knihu a přečtěte si ji."

Tu knihu jsem koupila a teď ji čtu. Je to dobrá studie, úderná a přesná. Hlavním mottem knihy je - PROČ BY BÝT TICHÝ NEMĚLO ZNAMENAT BÝT SILNÝ? PROČ BY ŽIVOT MĚL BÝT UTVÁŘEN IDEÁLEM EXTRAVERZE?

"…introverze, spolu s její sestrou citlivostí, seriózností a stydlivostí je nyní druhořadým osobnostním rysem - někde napůl cesty mezi zklamáním a úchylkou. Introverti žijící podle ideálů extraverze jsou jako ženy ve světě mužů. Nepočítá se s nimi, protože v sobě mají rys, který je pro ně přirozený. Pokud jste introverti, víte, že předsudky vůči "tichu" mohou vyvolat hlubokou vnitřní bolest. … I teď můžete stále cítit osten viny, odmítnete-li pozvání na večeři a dáte přednost dobré knize. Nebo třeba jíte v restauracích rádi sami a obešli byste se bez soucitných pohledů od ostatních strávníků. Nebo vám říkají, že jste příliš "pohrouženi sami do sebe", což je fráze, která se proti přemýšlivým a tichým lidem používá poměrně často.

Samozřejmě pro tyto lidi existuje ještě další výraz: myslitelé."

Susan Cainová: TICHO
Zde tedy další střípek do mozaiky odhalování mého já. Další návštěva psychiatra mne čeká příští měsíc. Zdraví Domi.

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 6)

16. dubna 2015 v 12:35 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU




Dnes skutečně jen kousíček, potřebuju dotáhnout tuhle kapitolu a od neděle začít s novou.






Javon: Jediný problém s jeho fanoušky byl ten, že s nimi logicky přicházeli i paparazzi. Většinou tu byli tak tři čtyři nejvěrnější fanoušci. To bylo v pohodě. Ale když jich dorazilo dvacet nebo víc?! Pak jsme měli skutečně paparazzi problém. Přijížděli, protože měli větší možnost jak získat fotku.
Fotografové nikdy neměli dost. Vždycky jsme ho (Michaela) pak museli dovést do auta přes garáž. Někdy jsme museli použít nějaké auto jako návnadu. Já jsem nastoupil do jednoho auta a Bill do druhého s panem Jacksonem. Bill jel jedním směrem a já druhým - a modlil jsem se, aby pronásledovali mně.
Někteří z nich byly fakt hyeny. Vyhlídly si strom před objektem, vylezly na něj a zkoušeli udělat nějaký fotky. Jednou jsem jednoho takovýho zahlíd a poručil jsem mu, ať sleze dolů. Řekl jsem mu, ať mi dá foťák. Ale schoval ho za záda. Řekl mi, že udělal všechny fotky legálně a že nemůže být trestně stíhán. Prostě něco jako kdyby se mi kouknul do xichtu a poslal mě do prdele. Ucouvnul jsem od něj a nechal ho jít. Tady jsem nemohl nic udělat.
Fotka pana Jacksona a jeho dětí stála stovky až tisíce dolarů, pokud je někdo chtěl prodat bulváru. Někdy si myslím, že stála i stovky tisíc dolarů. Jednoho dne jsme vzali pana Jacksona s dětmi na večeři do hotelu Wynn. Právě jsem u recepčního objednával stůl, když se ke mně připrdelil jeden chlápek a zabrblal: "Chceš si bleskurychle vydělat patnáct stovek?!"
"Co tím chceš říct?!"
Vím, pro koho pracuješ. Když mi zejtra o půlnoci přineseš pár zaručených informací o Michaelu Jacksonovi a jeho dětech, odměna tě nemine! Zavolej mi zejtra a domluvíme se!"
Potom si do ruky strčil vizitku a zmizel. Panu Jacksonovi jsem nic neřekl. Zašel jsem za Billem, ukázal mu vizitku - on si dal práci a zjistil, že ten chlap je jeden z paparazzi. Řekli jsme si, že to necháme plavat, že to samo odezní. A tak se i stalo.
Asi o týden později jsem pana Jacksona někam vezl, autem se hodně nahlas ozývala vážná hudba, když tu najednou pan Jackson řekl:
"Javone, mohl bys na chvíli ztišit tu hudbu, prosím? Musím se tě na něco zeptat."
Ztišil jsem hudbu. "Ano, pane?"
"Dostal jsi v poslední době od někoho neobvyklou nabídku? Konkrétně minulý týden …"
Ztuhnul jsem. DO PRDELE! V ten moment jsem si uvědomil, co se stalo - ON SI NAJAL FOTOGRAFA, ABY MNĚ OTESTOVAL!
"Ano, pane." Řekl jsem. Otočil jsem se, pohlédl mu do očí a vysvětlil jsem mu všechno, jak bylo.
Řekl mi: "Jsem na tebe moc pyšný, Javone." Vypadal, že je skutečně šťastný, že jsem testem prošel a že opravdu existuje někdo, komu může věřit. "Kdybys býval tomu chlápkovi zavolal, okamžitě bych tě propustil. Ale tys udělal správnou věc. Jedinou chybu, které ses dopustil, bylo, že jsi mi neřekl, co se stalo."
"Ano, pane, já vím a mrzí mě to. Nechtěl jsem vás zbytečně znervózňovat."
Bill se vmísil do diskuze a řekl: "To je moje chyba, pane. Javon mě o tom informoval, já jsem si řekl, že jde jen o fotografa, ne o reálnou hrozbu. Já jsem teda učinil rozhodnutí neříkat vám to."
Pan Jackson řekl: "Děkuji vám. Ale příště mi říkejte o všem."
"Ano, pane."
Předtím jsem se domníval, že se o mě pan Jackson příliš nezajímá. Všechny informace šly vždycky před Feldmana a Billa ke mně, takže jsem s ním nebyl moc v kontaktu. Jakmile jsem však prošel tímhle testem, uvědomil jsem si, že mi začíná důvěřovat čím dál víc.

Bill: To, jak otestoval Javona, nám ukázalo, jak málo lidem okolo sebe může důvěřovat. Maličké trošce. Prioritní náplní mé práce bylo odhalovat potenciální hrozby - lovce lidí, paparazzi. Věděl jsem moc dobře, jak nakládat s tímhle typem lidí. Ale z jedné věci měl pan Jackson skutečně až paranoidní strach - a po nás chtěl, abychom ho v této oblasti opravdu striktně ochraňovali - a to bylo ochraňování před lidmi, kteří byli dlouho nedílnou součástí jeho života. Chtěl nás po svém boku, aby se mohl skrýt před vlastními manažery a právníky. Chtěl nás jako překážku mezi ním a jeho vlastní rodinou.
Věděli jsme, že mezi ním a jeho rodinou panuje odměřenost. To jste se mohli dočíst ve všech novinách. Ale od šéfových nových právníků a manažerů jsme dostávali instrukce, které nás ubezpečovali o tom, že vztahy mezi ním a jeho rodinou jsou daleko daleko horší, než si umíme představit. Víte, mluvím o takových těch typických tuctových hádkách, které zná každý z nás - tohle bylo ale daleko horší. První věc, kterou jsme se naučili, bylo vědět, že pokud se jeho rodina bude snažit k němu dostat, vůbec ho o tom nemáme informovat. Raymone řekla: "Pokud se jeho rodina objeví, dejte vědět mně, anebo komukoli z managementu." Přesně tyhle instrukce jsme dostali jak od ní, tak od Feldmana.
Nikomu z jeho rodiny nebyl dovolen přístup do domu bez prvotního prohledání, s výjimkou jeho matky. Když přišla ona, otevřeli jsme bránu a ona mohla vejít přímo do domu. Mohla přijít neohlášeně. Všichni ostatní museli mít řádný termín, víte, bylo dost těžké se s tím vypořádat.


Povídka 2015 - kapitola padesátá

15. dubna 2015 v 13:55 | MJJcreatePRODUCTION |  Povídka 2015
Jubilejní padesátá kapitola povídky - není nad to, když se vám hlavou honí nejakčnější scény a vy je musíte hodit na papír. Teď přichází několik opravdu brutálně akčních (pro některé z vás spíše trapných) kapitol, berte to s rezervou :-D




Probudil se s nesnesitelnou bolestí hlavy. Pomalu otevřel oči a namáhavě několikrát zamrkal víčky. Shledal, že to byl pokus nanejvýš bolestivý a polohlasně zasténal. Naprosto netušil, co se mu stalo. Poslední věc, kterou si vybavoval, byl nějaký lesklý předmět, co prolétl vzduchem a udeřil ho … zasténal znovu. Trvalo mu asi pět minut, než se řádně rozkoukal - a to všechno jen proto, aby zjistil, že je v naprosto neznámém prostředí. Popadla ho panika. Kde to, ksakru, je?! Unesli mě! Křičel jeho mozek zděšeně. Unesli mě!

Prudce se vymrštil do sedu, to ale neměl dělat. Pochroumaná hlava se mu zatočila, projela jí úděsná bolest. Až se mu z toho zvedl žaludek, musel se předklonit a vyzvracet se na podlahu. Bylo mu mizerně. Hlava bolela, oči pálily, břicho bolelo - přímo se třásl vyčerpáním. Neměl ovšem pomyšlení na sebelítost. Neustále mu hlavou létala jediná myšlenka: Kde to jsem?!

Když křeče v žaludku povolily, chtěl si hřbetem ruky otřít ústa. Zjistil však, že nemůže rukama hýbat. To jej vyděsilo ještě mnohem víc. Začal jimi zběsile zmítat, byl skutečně na pokraji zhroucení.

"POMOC!" zakřičel. Opravdu chtěl, aby to vyznělo hlasitě, ale měl vyschlo v krku, a proto se mu z hrdla vydralo jen bezmocné zakvílení. Pročistil si hrdlo. "POMOC! KDE JSTE KDO?!" To už bylo o mnoho hlasitější.

"Být tebou, moc bych nekřičel. Tady je ti to stejně k ničemu." Za zády se mu ozval povědomý hlas. Hlas, který byl vždy tak bodrý a přátelský - nyní protkán zlobou, pohrdáním a bezmezným chladem. Neohrabaně se za tím hlasem otočil a nevěřícně hlesl.

"Clive?!"

Metr osmdesát vysoký běloch se zastavil na vzdálenost dvou metrů od Michaela a pohrdlivě na něj hleděl.

"Samozřejmě. Čekal jsi někoho jiného?!"

Michael na chvíli zavřel oči a čekal na zázrak. Třeba se mi to jenom zdá. Tohle není skutečné! Tohle se přece děje jedině v akčních filmech! Pouta, kterými měl uvězněné ruce za zády, se mu bolestivě zařízla do zápěstí. To jej přesvědčilo, že to není pouze zlý sen - tohle se dělo doopravdy.

"Kde to jsem?" optal se dutě. Clive vytáhl s kapsy saka balíček cigaret, jednu vsunul do úst a zapálil si ji.

"Rozhlídni se pořádně!" nabádal. Michael se pomalu rozhlédl po celé místnosti. Připadala mu jaksi povědomá, ale měl zkrátka příliš bolavou hlavu, než aby přemýšlel. Sklonil hlavu dolů a mlčel.

"Tohle je tvoje základka!" odtušil Clive nevzrušeně. Michael překvapeně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Ach bože, jistě! Sem kdysi chodil do školy! Pamatoval si ty lavice i židle. Tabuli. Ale - teď všechno bylo rozházené a pokryté prachem. Chodil sem před více jak dvaceti lety. Pak mu hlavou projela jiná, hrůznější myšlenka. Prudce stočil hlavu směrem ke Clivovi.

"My jsme v Gary?!"

"Pochopitelně! Chodil jsi snad na školu někam jinam?!"

"Ach, Kriste pane! Tys mě zatáhl až sem?!"

"Jo!" Lhostejnost a nevzrušenost v jeho hlase jej přímo deptala. Omráčil svého šéfa, pravděpodobně ho nacpal do auta a odjel s ním až do Gary, kde ho vyložil, přinesl sem, spoutal ho - a teď tu na něj kouká, jako by se ho to ani netýkalo. Cigareta zasunutá v koutku úst mu pomalu dohasínala. Michael právě pociťoval velmi silný atak zoufalství a vzteku.

"Proč?! Proč, sakra?!"

"Co proč?" opět ta zavile nevinná otázka.

"PROČ JSI MĚ MUSEL SPOUTAT?!"

"Slyšel jsem, že rychle běháš. Chtěl jsem mít jistotu."

Michael se topil v obrovském oceánu zoufalství. Neustále kroutil rukama za zády ve snaze se vysmeknout z pout, ale pociťoval, že tím situaci pouze zhoršuje. Chladný kov se mu stále více zařezával do kůže. Clive mezitím odhodil nedokouřenou cigaretu, sedl si, opřel se lokty o stehna a zadíval se na Michaela. Toho, jež se právě svíjel na betonové podlaze, skrčený v rohu místnosti.

"Podívej, je načase pohnout se z fleku."

"Proč jsi to udělal?! Myslel jsem, že jsi na mé straně!"

Clive se zasmál uchrchlaným, neveselým smíchem. Michaelovi se při zaslechnutí toho zvuku zježily chloupky na zátylku.

"Tak to ses velmi spletl, kámo! Já jsem především na své straně!" Poposedl blíž k Michaelovi, ten naopak zabral nohama a o několik čísel odcouval. Měl z toho chlapa strach.

"Všechno šlo jak na drátkách! Vydal jsi album, vypustil jsi ho do světa a všichni si mohli nohy uběhat, jen aby měli jistotu, že jim vystoupíš v nějaký tý jejich přiblblý show! Byly z toho prachy, kamaráde! Spousta prachů - i pro mne!"

Michael se na něj úkosem díval. Parazit. Přesně jak řekla Zer - Jin. Náhle si vzpomněl na svou ženu a polil jej studený pot. Co tenhle cvok udělal s ní?!

"Ale pak se to zvrtlo! A mohla za to ta tvoje štětka!!" vykřikl náhle velmi hlasitě. Michael sebou trhl.

"Takhle o ní …"

"Moc mě nepřerušuj, kámo! Radši se do toho moc neser nebo ti ještě přelepím hubu leukoplastí!" zahrozil. Michael radši zmlkl. Svěsil hlavu, několik pramenů vlasů se mu přilepilo na zpocenou tvář. Snažil se je odfouknout, leč nezdařilo se. Ještě jednou zabral nohama a odsunul se dozadu, narazil přitom na betonovou zeď.

"Ta tvoje běhnička, co si hraje na samurajku! Vždycky když jsem volal a chtěl tě k telefonu, buď řekla, že spíš nebo že neví, kde seš! Nebo mi telefonem rovnou práskla! Děvka! Chtěla tě mít ve vatičce jako nějakou čivavu na výstavu!"

Michael si potichu vzdychl. Tak přece jen ho chtěla chránit. A věděla dobře proč. Ach Zer - Jin, odpusť mi moje chování! Já už u tebe asi nebudu moci nikdy prosit o odpuštění, ale věz, že tě miluju celou svou duší.

"A pak ti ještě začala nakecávat, že musíš odpočívat a že tak brzký návrat na scénu není dobrý nápad!" vykřikl rozhořčeně.

"Odpočíval jsem jen několik týdnů." Namítl Michael bezmyšlenkovitě.

"Každá minuta znamená prachy, vole! Hodně, hodně prachů! A ty ty jen tak promrháváš tím, že si válíš šunky! Ženský jsou satani!"

Michael si posměšně odfrkl. Tenhle člověk byl vážně blázen. Bohužel pro něj ale nebezpečný blázen, který ho zřejmě zabije. Život je komický. Člověk se vždycky obklopí jen samýma vyšinutýma individuama! A já jsem na to expert. Bylo mu už vcelku jedno, co s ním bude, nyní měl silný pocit deja vu a hlavně - bál se o Zer - Jin. Nechtěl ani domyslet, co tenhle tvor provedl jí.

Clive kráčel po místnosti, oči měl doširoka otevřené a něco si pro sebe mumlal. Vyšinutec, napadlo Michaela a složil hlavu na kolena. Nechtěl se na ten výjev dívat už ani vteřinu. Raději zavřel oči a potichu se modlil k Bohu. K Bohu, který byl tak prozíravý a seslal mu Sisi.

"Ráda si hrála na ochranitelku! Tak teď bude mít možnost to dokázat!"

Michael unaveně zvedl hlavu. Chtělo se mu spát a před očima se mu dělaly mžitky. Cítil, že velmi brzy omdlí.

"Jak dokázat?"

"Víš, chlape, já mám spoustu kámošů - všichni mají podobný názor na ženský samurajky a rádi si s nima vyřizují účty. Tak pět takových jsem poslal k vám domů." Pronesl Clive sladce. Michael byl okamžitě čilý, únava ta tam.

"Co?!! To nemyslíš vážně! Ty hajzle jeden!" opět začal kroutit rukama v poutech. Nyní cítil, jak mu po pažích stéká něco teplého.

"No tak! Klid! Je to přece mistryně boje! Aspoň tak jsi to tvrdil! Za dvacet minut od doby, kdy odbije celá, k vám zavolám. Pokud telefon nezvedne - buď ho neslyšela anebo je mrtvá. A to potom při tobě stůjte všichni svatí, poněvadž stejný osud čeká i tebe!"

Michael nasucho polkl.

"A když to stihne?!"

"Navedu ji, kam má jít, aby tě z té šlamastyky dostala. Pokud bude chytrá, přijde na to. Pokud ne, jsi mrtvý. Docela rád bych ale, aby na to přišla. Chtěl bych ji vidět tváří v tvář!"

"Jsi nemocný člověk!" utrousil Michael temně. Clive se pobaveně zasmál.

"No a ty jsi zase pár krůčků před smrtí. A uhni, za chvíli odbije celá, musím po tobě uklidit ten sajrajt!"

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 5)

11. dubna 2015 v 19:52 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

V květnu roku 1970 odletěli Jackson 5 do Philadephie, aby odstartovali své první světové turné oficiálně pod záštitou Motownu. S touto Detroitskou značkou podepsali kontrakt o dva roky dříve a debutovali singlem "I Want You Back", který vymazal dřívější drobné neúspěchy, a stal se hitem č. 1 na žebříčku Billboard. Tento veleúspěch mohl být uzavřen každým z dalších tří singlů, jež z chlapecké skupiny Jackson 5 udělaly první kapelu v historii hudby, která dokázala uspět čtyřmi písněmi na topu Billboard hits za sebou. Prostřednictvím nebývalého prodeje desek a hraní písní v rádiích se ze skupiny brzy stal fenomén - a tak tedy když chlapci přistáli na Philadephském mezinárodním letišti, téměř tři tisíce fanoušků zahltilo terminál. Následující noc, kdy skupina právě předváděla svoji show, musel být povolán kordon všech Philadelphských policistů, aby dohlíželi nad chováním šestnáctitisícového davu fanoušků, který se zdál nekontrolovatelně zaútočit, až jeho idolové sestoupí z jeviště.

Michael Jackson měl v té době teprve jedenáct let, ale osud již měl předem předurčen. Po další čtyři dekády jej masivní zástupy věrných fanoušků následovaly na každém jeho kroku, obléhaly ohromné prostory před hotely, kde bydlel a kempovali venku před domy, které obýval. Když 30. listopadu 1982 spatřilo světlo světa album Thriller, obdiv, který zakusil v období Jackson 5, byl dokonale zastíněn úrovní slávy dosud v historii šoubyznysu nevídané. Thriller zůstal na Billboard Top 10 po osmdesát týdnů. 37 z těchto týdnů dlel na samém vrcholu. Sedm z deseti singlů se stalo Top 10 singly všech dob. Album vyhrálo osm cen Grammy z celkových 12 nominací. V prvním roce po vydání se prodalo 22 miliónů kopií. Jak jednou jeden znalec řekl - Michael Jackson dokázal, že se album Thriller změnilo z pouhého hudebního nosiče na "domácí spotřebič" - bylo prostě něčím, co měl každý doma.

Ikony popové hudby samozřejmě existovaly i před Michaelem Jacksonem - byl to Frank Sinatra, Elvis, the Beatles - ti všichni dominovali hudbě v "jejich hudební éře". Michael Jackson byl ale jiný - uměl dokonale využít ten příznivý a v mnoha ohledech vzácný a prchavý okamžik v evoluci propojení hudby s technologií. Vysílání a satelitní televize stmelily jejich vytrvalost na půdě mezinárodních médií a bleskurychlá digitální distribuce ještě nebyla ovlivněna internetem, který by toto médium roztříštil na miliony malých nitek. To byl ve stručnosti ten důvod, proč byl svět dokonale připraven přijmout ten "unikátní globální fenomén", kterým byl Michael Jackson, nově přezdívaný Král Popu.

Thriller byl následován dalším nebývale úspěšným albem - Bad- jež spatřilo světlo světa v srpnu 1987 a jež se stalo albem č. 1 nejen v Americe, ale v rekordních 24 státech světa. Pět písní z tohoto alba se stalo č. 1, a v prvním roce se prodalo 17 miliónů kopií, dvě třetiny z toho množství ve Spojených státech. Bad samozřejmě také odstartovalo Jacksonovo první sólové turné. Jackson odehrál 123 koncertů v 15 zemích a na čtyřech kontinentech. Hrál suma sumárum pro 4.5 milionů diváků a utržil 125 miliónů dolarů. Bad, až na poslední zmíněný údaj, se stalo nejnavštěvovanějším a nejvýdělečnějším turné všech dob. V každém městě, kde Jackson vystupoval, zahájil koncert příchodem s ozbrojenou stráží patřící hlavě státu.

Na přelomu století však začala Jacksonova sláva z nějakého důvodu upadat. Když v roce 2001 vyšlo album Invincible, mnohými bylo považováno za obrovské zklamání v porovnání s jeho dřívější tvorbou. Ale i tak se ho po celém světě prodalo 11 miliónů kopií, o takovém čísle někteří umělci mohou jen snít. Ačkoli se po tomto "neúspěchu" od něj mnoho posluchačů odvrátilo, stále měl okolo sebe slušnou základnu nejvěrnějších fanoušků. To se týkalo především Spojených států, kde jeho obvinění ze zneužívání spustilo vlnu nenávisti a nedůvěry ke všem médiím.

Vskutku, čím více byl Jackson haněn a obviňován, tím pevněji se komunita jeho fanoušků semkla a rozhodla se jej obhajovat a chránit - loajalita ke zpěvákovi, jež je častěji tažen bahnem než-li chválen vypovídá o nevídaném symbolu úcty a lásky. Miliony posluchačů z různých koutů světa se zkontaktovaly a vytvořily webové stránky a internetové kluby, ve kterých si sdělovaly informace a navzájem se podporovaly. Ti oddanější z nich dokonce doprovázeli Jacksona z jednoho státu do druhého a během soudního procesu v roce 2005 stanovali před budovou Soudu, aby mu mohli vyjádřit svou náklonnost, až vyjde zdrcen ven.

To, co z Jacksona učinilo fenomén, nebyla pouze slepá oddanost a loajalita jeho fanoušků, ale také zpětná vazba od něj. Mnoho umělců prohlašuje, jak opovrhuje tím, co s sebou přináší sláva, o fanoušky se přespříliš nezajímá a už vůbec nepřemýšlí, že tito lidé je udělali slavnými. Jackson věřil, že právě fanoušci jsou důvodem jeho úspěchu - a že pouze oni mají z jeho vzestupu skutečnou radost. Jejich láska a věrnost jej neustále dojímala a byl za ni neskonale vděčný. A jelikož fanoušci na Michaela Jacksona nikdy nezanevřeli, on na oplátku nikdy nezapomněl na ně.


Bill: Několik týdnů byl všude klid. Potom jsme se začali porozhlížet po autech. Lidé mohli dojet až k domu. Někteří se na chvilku zastavili, pozorovali dům a potom odjeli. Všiml jsem si jednoho auta, bylo červené a vždycky přijelo a zastavilo naproti baráku. Osoba v něm jen seděla a zírala. Mohl jsem to auto pozorovat na kamerách v přívěsu. Přijíždělo několikrát týdně - někdy denně.

Občas jsem řidiče letmo zahlédl. Byla to žena, krásná, se světle hnědými vlasy. Vždycky z auta vystoupila a pomalu kráčela okolo domu. Často jsem slýchal o fanynkách Michaela Jacksona, kterým připadal nesmírně atraktivní. Byly do něj zamilovány. Z pohledu osobního strážce jsem v těhle ženách viděl v první řadě hrozbu. No - nedivte se - když před branou vidíte neustále parkovat auto, jehož řidiče sotva vidíte, nevíte, co si máte myslet. Je to fanoušek nebo jen nějakej pomatenej stopař? Já nikdy tuhle osobu doopravdy neviděl, tak jsem se jednoho dne odhodlal a vydal se za ní. Chvíli jsme mluvili. Byla z Kalifornie. Řekla mi, že žila nedaleko Neverlandu. Pověděla mi, že Michaela zná, že je jeho kamarádka.

"A to tady hodláte každý den sedět?" zeptal jsem se jí.

"To je v pořádku. On o tom ví."

Kdykoli jsme jeli někam pryč, tahle holka vystoupila z auta a snažila se, aby si jí pan Jackson všiml. Ale obvykle jsme v autě jeli já nebo Javon - tudíž jsme nezastavili. Poprvé, když jsme jeli s panem Jacksonem na zadním sedadle, zabručel jsem:

"Ta holka je tu zas!"

Pan Jackson se rozhlédl. "Kde?"

"Ta holka támhle!" ukázal jsem prstem.

"Ach, jistě! Znám ji! Můžete se uklidnit."

Zastavili jsme v její těsné blízkosti a pan Jackson sroloval okénko a bavil se s ní jako se starou známou.

"Jak se mají děti?" "Co tě přivedlo do Vegas?" "Hodláš zůstat dlouho?" Když jsem poslouchal tuhle konverzaci, dospěl jsem k názoru, že tohle není stopařka. Je to opravdová, věrná fanynka. Konverzace vyznívala přátelsky, nevinně, opravdově. Trošku s ní flirtoval, abych byl upřímný. Prostě mluvili. Pak přišel čas, kdy jsme museli vyjet. "Pane, musíme jet."

Řekl jí, v kolik hodin se vrátíme a vyslovil se v tom smyslu, že doufá, že ji tu spatří, až přijede, něco jako kdyby řekl: "Uvidíme se později." Jako velmi dobří přátelé. Když jsme odjížděli, utrousil:

"Krásná holka. Doprovází mne všude, kam se hnu."

Na konci ledna poskytl pan Jackson interview novinám Associated Press a tím definitivně potvrdil svůj návrat do země. Od té doby fanoušci skutečně začali přijíždět. Parkovali před domem klidně celý den. Obvykle to byly tak tři čtyři auta. Někdy víc. Přijeli vždycky brzo ráno, zaparkovali před barákem a sedli si na skládací židličky. Domů odcházeli pozdě v noci. Kdykoli naše auta opouštěla objekt, pan Jackson sroloval okénko a řekl: "Nazdárek. Teď musíme jet pryč, ale vrátíme se tak za dvacet minut." Tak jsme odjeli, oni si zas sedli na ty židle a čekali. Když jsme se vrátili, pan Jackson jim zamával a vrátil se do domu - a oni si zas sedli a zas čekali. Myslím, že to dělala jeho aura - aura jeho přítomnosti. Prostě mu chtěli být neustále nablízku.


Javon: Sousedi to ale nesnášeli. Většina jeho fanoušků se chovala vesměs dobře, ale tohle bylo přísně střežené sousedství. Nějakej chlap z ministerstva bydlel hned vedle. Gary Payton, hráč NBA, bydlel o dva baráky dál. Prostě si pronajali tyhle domy, vyplázli za ně miliony dolarů - a museli denně snášet hordy lidí kempujících okolo jednoho z domů. Ovšem čím víc si sousedi stěžovali, tím víc byli fanoušci na obtíž. Pak vždycky někdo zavolal poldy a policajti řvali na ty kempující lidi tak dlouho, dokud nezmizeli. Jakmile však začal další den, byli tam znova.


Bill: Jednoho dne před domem zastavila dokonce tři policejní auta a pan Jackson je sledoval z okna. Pak přišel do sekuriťáckýho přívěsu a řekl mi: "Nechci, aby moji fanoušci byli obtěžováni. Chci, abyste těm policistům řekl, že je to v pořádku, že tu mohou být, jak dlouho budou chtít, pokud se jedná o mou část pozemku."

Vyšel jsem ven a řekl to těm oficírům. Jeden z nich se mě zeptal, jestli jsem majitel. Řekl jsem: "Ne, ale jedné osobě, co tu bydlí, dělám osobního strážce."

Řekl: "Komu?"

Neodpověděl jsem. Jen jsem pokrčil rameny. Pak najednou jeden fanoušek vyhrkl: "Bydlí tam Michael Jackson".

Nepotvrdil jsem to ani nepopřel. Jen jsem zabručel: "Majitel tohoto objektu nemá sebemenší problém s tím, aby tito lidé byli na jeho pozemku."

Fanoušci začali tleskat a výskat: "Tak vidíte! Vidíte to!"

Oficír je všechny varoval, že pokud tady budou dělat rámus a on bude někde poblíž, všechny si je podá a zakáže jim sem přístup. Necítil jsem se však ve své kůži - měl jsem neblahé tušení, že tomu není konec a měl jsem pravdu. Fanoušci si začali stěžovat a policie se musela vrátit. Nakonec pan Jackson řekl, že jde zavolat svému advokátovi. Netušil jsem, komu volal a co mu řekl, ale pravdou bylo, že policie se sem už nikdy nevrátila a fanoušci směli zůstat.


Javon: Zůstávali i během zimních měsíců. Samozřejmě i během letních. Bylo vedro jako v prdeli a oni kempovali venku na rozpáleném chodníku a čekali. V opravdu hodně teplých dnech pan Jackson nařídil připravit chladné nápoje a obložené mísy a poslal nás s tím mezi ty lidi. Také nás poprosil, abychom těm lidem, co už tu čekají hodně dlouho, donesli lehátka, aby si mohli sednout. Tak jsme vyrabovali zahradní domek a všem donesli lehátka.

Byla tam taky jedna holka, co neúnavně hypnotizovala dům, jen aby měla možnost pana Jacksona zahlédnout. Byla tam každý den. KAŽDÝ - JEDEN - DEN!!! Zamluvila si své místo na chodníku napravo od silnice a snažila se své osobní věci přehodit před vstupní bránu na pozemek. Jednou se jí podařilo odchytit pana Jacksona, když nastupoval do auta a podstrčila mu své nahaté fotky. Jeho to ovšem nepohoršilo. Vždycky si našel aspoň trošku času, aby se s ní zastavil a poklábosil.


Bill: Pokaždý, když jsme někam odjížděli, fanoušci běželi podél auta a snažili se pana Jacksona aspoň zahlédnout. Pokud jsme jeli i s dětmi, pan Jackson vždycky nařídil zatemnit okna a přetáhnout přes ně záclonky. Nechtěl, aby někdo přišel do styku s dětmi. Ale pokud jel sám, poručil vždycky zastavit, sroloval okénku, pozdravil a dal tolik autogramů, kolik mohl. My jsme byli vždycky z toho nervózní, ale on na tom trval. Většina těch lidí byla milá, respektující a velmi jemná. Ale byli tu i tací, co nad sebou ztráceli kontrolu - to jsem pak musel vyskočit z auta a toho dotyčného doslova servat z auta. Kdykoli jsem byl nucen toto udělat, pan Jackson mě klidným hlasem pokáral: "Bille, buď milý k mým fanouškům. Nic by mi neudělali. Jsou tak sladcí!"

Část našich omylů spočívala v nevědomosti. Prostě jsme nedokázali plně pochopit jeho vztah k fanouškům. Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili, že s mnohými z nich je v těsném kontaktu. Mohli dokonce zavolat jeho manažerce a nechat u ní pro něj vzkaz. Pokud se sešli z očí do očí, zaznívalo mnoho "Milujeme tě!" a "Já vás miluji více!" Vždycky s sebou nosili nějaké dárečky - většinou osobní věci.

Říkávali: "Tohle je pro tebe! Vyřezal jsem pro tebe ze dřeva sošku Petra Pana!"

A jeho vztah k nim? Nikdy jsem nic takového nezažil! Co se týče jiných celebrit - vždycky vidíte hordy groupies okolo. Ale okolo pana Jacksona nebyla ani jediná groupie! Pan Jackson měl fenomenální paměť na obličeje a vždycky si pamatoval, kde kterého fanouška potkal poprvé a kolik let jej zná. Vždycky na některého ukázal a řekl: "Tenhle byl ve Vegas! Och a támhle toho si pamatuji z Německa!"
Byl to prostě neuvěřitelný vztah - on a fanoušci. Miloval je úplně stejně, jako oni milovali jeho. Z okna jeho ložnice měl výhled přesně na ulici, kde kempovali. Někdy jsme vyšli nahoru jej zkontrolovat - a uviděli jsme ho, jak sedí na židli u okna a přes záclonku soustředěně hledí na své fanoušky. Oni čekali - a on je pozoroval.

pokračování příště ...

Povídka 2015 - kapitola devětačtyřicátá

9. dubna 2015 v 0:02 | MJJcreatePRODUCTION |  Povídka 2015
HANNIBAL ANTE PORTAS!!!



Došel až k posteli a lehl si. Na záda. Zer - Jin zůstala stát nad ním a prohlížela si ho. Nebylo mu to příjemné, přesto se neodvážil protestovat - nevypadala, že by měla náladu na žertování. Popošla směrem k němu - a otevřela zásuvku u nočního stolku. Chvíli se v ní přehrabovala - až nahmatala, co hledala. Hedvábný šátek temně rubínové barvy. Když jej spatřil, chvíli netušil, k čemu ho chce použít. Domníval se, že se zkrátka jen přehmátla, hodí ho zpět do šuplete a vyjme něco jiného. Po minutě si to samé ovšem nemyslel. Zer - Jin totiž nejenže šátek do zásuvky nevrátila, ona naopak do zásuvky strčila bokem a tím ji zavřela. Nevěřícně zalapal po dechu.

"Tohle je … už hodně zvrhlé!" zašeptal varovně. Zer - Jin k němu přiklekla na jedno koleno a i se šátkem se přiblížila k jeho obličeji. Tlumeně se zasmála.

"Neříkej, že tě tohle nikdy nenapadlo!"

"Ani ve snu!" přiznal mírně nabručeně. Měl vyschlo v krku a srdce mu divoce bušilo.

"Budeš pykat za tu námahu, kterou jsem musela vynaložit! A krom toho, říkal sis o to!" Nevěřícně si odfrkl.

"Vážně?! A čím?!"

"Zamkneš se přede mnou a domníváš se, že se k tobě nedostanu?! Lásko, podceňuješ mé dovednosti a to mě čílí!" zašeptala, složila šátek a přiložila jej k jeho očím. Zkušenými pohyby mu jej hbitě zavázala.

"Takhle na tebe ale neuvidím!" zakňučel nešťastně. Zasmála se. "Co ti bylo odebráno na zraku, se teď bude soustřeďovat na hmat!"

Dořekla a sedla si obkročmo nad něj. Opatrně, aby se ho co nejméně dotkla. Nakvašeně vzdychl.

"Ale copak?" zašeptala tlumeně. Sklonila se k němu a zblízka si prohlížela jeho obličej. Vycítil to a instinktivně zabořil hlavu hlouběji do polštáře.

"Nemám rád tyhle praktiky!" řekl svým dokonale čistým, melodickým hlasem, který nepostrádal stopy naštvání. Zer - Jin se jen pousmála a upravila mu šátek tak, aby měla jistotu, že přes něj skutečně nic nevidí.

"Zalíbí se ti to, neboj se! Sama se o to postarám!"

Opět se sklonila a začala rty zlehka přejíždět po jeho čele. Mírně sebou cukl, zdál se nesvůj, ale nenamítal nic. Jen tam tak bez pohnutí ležel a čekal, co bude. Zer - Jin sjela z čela na tváře. Lehce po nich přejela rty a pokračovala dál na bradu. Snažila se být velmi důsledná a něžná, ale uvědomovala si, že to s ním nic nedělá. Ležel jako vytesaný z kamene, ruce volně položené podél těla … a jen držel.

Naštvaně se narovnala a nevědomky si založila ruce na prsou. Nasadila svůj hluboký, sametový hlas a přidala do něj směsku zklamání a nabroušenosti.

"Tak milostpán si hraje na důležitého!" prskla dotčeně. Po chvíli už na jeho rtech pohrával úsměv.

"Řekl jsem ti, přeci - nemám rád praktiky se zavázanýma očima! Dokud budu mít přes oči ten kus hadru, nebude nic!"

Zahrával si s ní. Zase. Chvíli nakvašeně přemítala, zda na něj nemá použít násilí, ale poté usoudila, že bude nejlepší proti němu použít jeho vlastní zbraň. Slezla mu z klína, přehodila přes sebe saténový župánek, poté se nad něj nahnula, uchopila šátek do dvou prstů a trhla. Šátek se v mžiku uvolnil a zůstal Zer - Jin viset v ruce. Michael několikrát zamrkal, poté se zmateně zahleděl na svou ženu. Ta odhodila šátek na druhou polovinu postele, otočila se k němu zády a jala se odcházet.

Michael se vymrštil z polohy vleže do polohy vsedě a uchopil Zer - Jin za ruku. Prudce zabral, výsledkem bylo, že musela zacouvat o pár kroků a dosednout nazad zpět do postele. Zahleděla se na Michaela velmi chladným a lhostejným pohledem.

"Tak, lásko, teď už je to mnohem lepší! Nyní se do toho můžeme s plnou vervou pustit!" zahlaholil rozverně. Zer - Jin stáhla rty do úzké čárky a Michaela oběma rukama od sebe odstrčila.

"Lituji, drahý, ale přešla mě chuť! Krom toho mám pocit, že mě z těch tvých výkyvů nálad rozbolí hlava, půjdu si lehnout vedle …" vstala a beze všech okolků se vydala směrem ke dveřím. Michael na ni zmateně hleděl, dokonce na chvíli zapomněl, že je zcela nahý. Než stačila dveře za sebou zavřít, jen zoufale vyjekl:

"Co?! To nemůžeš myslet vážně, že mě tady necháš takhle!"

Zer - Jin se ve dveřích otočila, svůdně se na Michaela usmála a řekla:

"Ovládej své pudy, chlapče! Sex není všechno!"

Nakvašeně zvolal.

"Jo! Ale já jsem teď v takovém rozpoložení, že momentálně pro mě je všechno!" Zasmála se.

"Dobrá, pokud ti o to tak jde, budeš muset splnit úkol!" Nevěřícně se na ni zahleděl.

"Chceš mi dávat úkoly?! A za odměnu …"

"Sebe!" Nasucho polkl. Někdy byly chvíle, kdy litoval, že se vůbec ženil. Tato byla jednou z nich. Jako svobodný chlap měl veget, ale co teď?! Díval se na Zer - Jin, kterak stojí ve dveřích jen v lehkém župánku a provokativně pohupuje nohou.

"Jaký úkol?!" optal se obezřetně. Zer - Jin náhle prudce vešla do pokoje a zamířila k oknu.

"Vidíš tamten keř?! Růžový …" Nechápavě přikývl. "Tak z toho mi přineseš vlastnoručně natrhanou kytici růží!"

Zalapal po dechu. "Proč sis vybrala zrovna keř, který má nejvíc trnů?!"

"Abys zakusil, co jsem prožívala já, když jsem se za tebou jak hlupka sápala po lešení!" vyhrkla a prudce před sebe vystrčila obě ruce. Na obou z nich zahlédl čerstvé stopy krve. Musela si ruce ošklivě odřít, když sem lezla. Prudce se vymrštil z postele a starostlivě vykřikl:

"Jak se ti to …" nedořekl. Stejně prudce, jako je před chvílí vymrštila, je nyní opět stáhla a schovala za záda. Otočila se a zamířila ke dveřím.

"Kytici růží! Za tu námahu, kterou jsem vynaložila!" dodala přísně a zabouchla dveře. Vzdychl si. Zamířil do šatny, v rychlosti na sebe navlékl kalhoty a košili a vyšel ven z pokoje.

Ani na moment ho nenapadlo, že by pro ty růže nešel. Vyděsil jej pohled na Zer - Jininy zkrvavené dlaně a cítil se za to zodpovědný. Uvědomoval si, že jeden pugét nemůže vynahradit tu námahu, kterou podstoupila kvůli jeho vrtochům. A on ještě nakonec dělal drahoty. Někdy jseš fakt na odstřel! Nadával si.

Vyšel ven z domu a jako zpráskaný pes se šoural směrem k růžovému keři, na který Zer - Jin prve ukazovala. Došel až k němu a chvíli si jej nedůvěřivě prohlížel. Zahradník se tento měsíc skutečně činil, pomyslel si. Růže nádherně kvetly a měly mnoho, opravdu velmi mnoho trnů. Moment zapřemýšlel nad vlastním duševním zdravím a poté zabořil ruce do keře. Sykl bolestí, když mu několik trnů rozdrásalo dlaně.

"Au! Bože! Za co mě trestáš?!" bručel nakvašeně a utrhl první stonek. Stálo jej to nemalé úsilí, zůstalo mu po tom v ruce zabodnutých několik ostnů. Tato nesmírně bolestivá práce mu trvala nejméně půl hodiny, během níž polohlasně klel a čas od času si strčil poraněné prsty do úst. Po půl hodině muk měl natrhanou celkem slušně velkou kytici, narovnal se a zamířil s ní k domu. Po cestě mu od rozpíchaných dlaní na zem odkapávala krev.

Zer - Jin jej celou dobu pozorovala z okna. Nevěřila tomu, že by tam skutečně šel. Ihned jakmile za sebou zabouchla dveře od pokoje sousedícího z ložnicí, začala svého rozhodnutí litovat. Co je to za nesmyslný nápad?! Oko za oko?! Okamžitě se otočila a běžela zpět do ložnice, ale Michaela v ní už nenašla. S povzdechem se tedy vrátila do druhého pokoje a vyhlédla zpoza záclonky. Uviděla svého muže, kterak s rukama zabořenýma do trnitého keře snaží se pro ni ukořistit několik stonků květin. Dojalo ji to. Dovedla si představit, v jakém asi stavu se vrátí zpět, proto odstoupila od okna, přešla ke komodě a vytáhla z ní malou lahvičku s nazlátlou tekutinou.

Odcupitala do koupelny pro malý kapesníček. V ten moment do pokoje vstoupil Michael. Nesl v náruči pugét růží, jehož stonky skrápěla jeho krev. Ve tváři se mu usadil výraz plný bolesti a uštvání. Chvíli zůstala stát ve dveřích koupelny a dívala se na něj. Pohled jí oplácel, byl znechucený a omluvný zároveň.

Přešla k posteli a posadila se na ni.

"Pojď sem." šeptla tiše a ukázala na místo vedle sebe. Beze slova odešel do koupelny. Nervózně se za ním dívala. Nyní se asi skutečně rozčílil, napadlo ji. Zaslechla téci vodu. Vzdychla si. Pomalu uchopila do dlaně lahvičku s tinkturou a položila ji na noční stolek. Dveře od koupelny se otevřely. Prudce se za tím zvukem otočila. Ve dveřích stál Michael, výraz stejně nepřístupný, a v náruči třímal ohromnou vázu, do níž zasunul kytici. Mlčky ji odložil na stůl a posadil se na postel vedle Zer - Jin. Vystrčil před sebe obě ruce. Výraz v jeho obličeji mluvil za vše - vidíš?! Splnil jsem ten tvůj nesmyslný úkol! Tak teď se o mě náležitě postarej!

Zer - Jin se pootočila a opět do rukou uchopila lahvičku s desinfekcí. Poté si ale všimla, že má ruce nejen silně poškrábané a pobodané, ale že několik ostnů dokonce zůstalo zapíchaných v dlaních. Odložila tedy lahvičku a přiblížila se s rukama k Michaelovým dlaním. Něžně vytahovala trny z ran a po očku jej pozorovala. Díval se zaujatě chvíli na své ruce a chvíli na ni. Po chvíli se odvážila promluvit.

"Netušila jsem, že bys tam skutečně šel."

Mlčel. Pouze hypnotizovaně zíral někam na temeno její hlavy.

"Omlouvám se, byla jsem moc zbrklá. Nepřemýšlela jsem nad následky!"

"To jsi ale měla!" zašeptal vyčítavě. Hrklo v ní a srdce se jí stáhlo hanbou. Když vytáhla poslední trn z jeho dlaně, namočila kapesník v tinktuře a přiložila jej k ráně. Bolestivě cukl rukou.

"Počkej, musím to …" začala vemlouvavě. V tu chvíli sebou prudce trhl a odhodil kapesník na zem.

"Ty jsi opravdu nesnesitelná! Nejdřív mě pošleš natrhat ty zpropadené růže a potom ještě mi jen tak mimochodem sdělíš, že jsi stejně nevěřila, že bych pro ně šel!" prskal vztekle a nervózně přecházel po pokoji. Zer - Jin se roztřásly obě ruce. Zpočátku to vypadalo, že má navrch ona, nyní se však třásla schoulená do klubíčka a uvědomovala si, jakou chybu udělala.

"Já … omlouvám se. Nepřemýšlela jsem! Prostě … mi to přišlo jako spravedlivá odplata." Pomalu vstala a popošla k němu. Měla neodbytnou potřebu dívat se mu při té konfrontaci do očí. Zezadu se k němu přiblížila a dotkla se dlaněmi jeho zad.

"Na tak, lásko …" Odstrčil ji od sebe a prudce se k ní otočil. Hrubě ji uchopil za ruku, tu, kterou mu před chvílí demonstrovala jako poraněnou. Zer - Jin si ránu mezitím vyčistila a z celého povyku zbyla drobná povrchová ranka na levém prostředníčku.

"Tomuhle říkáš spravedlivá odplata?! Ty jsi skončila s malou ránou na prstě a já mám kvůli tvým manýrům pořezané celé ruce! Mám toho vážně dost, Zer - Jin!" křičel jí přímo do obličeje a tvářil se v tu chvíli nanejvýš naštvaně a znechuceně. Zer - Jin čekala cokoli, jen ne takový výbuch vzteku. Upřímně - čekala spíš, že se jí Michael bude omlouvat za to, jak jí před chvíli v ložnici odbyl a ona opět bude moct hrát nadřazenou a milostivě mu odpustit. To bylo přesně to, co očekávala a na co se připravovala. Teď když si to uvědomila, musela si odplivnout sama nad sebou. Jak uboze přemýšlela! Zírala na Michaela, kterak pln vzteku a rozhořčení přechází po pokoji a okázale ji ignoruje. Do očí ji vstoupily slzy.

"Omlouvám se, Michaele, já … nepřemýšlela jsem! Prostě jsem řekla první věc, která mi přišla na mysl. Netušila jsem, že pro ty zpropadené kytky skutečně půjdeš!"

Otočil se k ní, z očí mu sršely blesky.

"Ty vůbec nic nechápeš, že ne?! Tady přece vůbec nejde jen o ty kytky!" šeptal výhružně.

"A o co jde?" optala se bojácně. Nevesele se zasmál a rozhodil nevěřícně ruce.

"Jde o mou práci! Slyšíš?! O práci!" Zmateně na něj hleděla a bezděčně si otřela uslzené oči. O čem to, ksakru, mluví?!

"O jakou práci?!"

"O jakou práci?!!! O to, že mi dneska volal Clive a řekl mi, že se mi už měsíc pokouší zavolat, ale že moje milá přítelkyně ho vždycky odbyde a zavěsí!"

Nasucho polkla a o krok ucouvla. Narazila přitom do židle, na kterou se svezla. Otočil to celé proti ní! Ten zatracený chlap to navlékl tak, že z toho teď očerněna vyjde ona! Zažívala nejsilnější nával bezmoci, jaký ještě nikdy. Michael k ní přistoupil a naklonil se k ní.

"Chápeš, co ti povídám?! On zaštiťuje prodej mého alba a sem tam se se mnou potřebuje na něčem domluvit!! A ty mu jen tak práskneš s telefonem! Jsi vůbec normální?!"

"Přestaň na mě řvát! Ten chlap je vypočítavá krysa, co prahne jen po tvých prachách! Chráním tě před ním!" křičela na něj a už v té chvíli si uvědomovala, jak chabě její argumenty zní. Posměšně si odfrkl.

"Ty mě chráníš, ano?! Ne! Ty mě chceš jen izolovat od každého, kdo se okolo mě vyskytne! Jsi sobecká, majetnická a ještě ke všemu máš nesmyslné manýry! Víš, nechtěl jsem Clivovi věřit, když mi tvrdil, že jsi až chorobně ochranářská, ale měl pravdu! A já už mám toho tvého věčného ochraňování až pokrk!" Narovnal se a šel ke dveřím. Zer - Jin se prudce vymrštila ze židle, do hloubi srdce raněna jeho slovy. Z očí se jí řinuly slzy, ani je nevnímala.

"Chceš říct, že věříš víc tomu chlapovi, než mně?!"

"Věřím především sobě a tomu, čeho jsem denně svědkem! Začalo to tou aférou s videoklipem, pokračovalo výstupem s Josephem a poslední kapka byla ta kytka! Jsi nebezpečná a nedá se s tebou v klidu vyžít!"

Zer - Jin bezmocně svěsila ruce. Tak nakonec jí toho Josepha přece jen vyčetl. Přemítala, co bylo spouštěčem téhle hrozné hádky. Lahvička s tinkturou, která pálí, napadlo ji bezděčně. Inu, bylinky dokáží i pořádně popálit. Na zem skanuly dvě její slzy. Byla zraněna do hloubi duše.

"Co bude teď?" optala se dutě a zlomeně.

"Jdi spát do ložnice, já zůstanu tady!" zavelel odtažitě a otevřel jí dveře. V tu chvíli do ní vjela nová dávka života. Prudce se rozešla směrem ke dveřím, když jej míjela, otočila se na něj.

"Však ty jednou poznáš, že jsem měla pravdu! Do puntíku a ve všem! Možná to poznáš už brzy, ale to MOŽNÁ bude už pozdě!"

Obešla ho a vyšla z pokoje. Seběhla schody, bez ohledu na to, že byla oděna jen v lehkém župánku, přehodila přes sebe lehký kabát a vyšla ven do noci. Práskla za sebou dveřmi.

Michael vzdychl a zavřel za sebou dveře. Přešel k posteli a sedl si na ní. Hlavu složil do dlaní, ale v tom mu dlaněmi projela bolest, tak hlavu ihned zvedl. Opět ho zaplavila vlna vzteku, nyní již smíšeným s provinilostí.

Pche! Je to ulhaná a sobecká ženská! Neustále mu hází klacky pod nohy a to z jednoho jediného důvodu - aby jej měla sama pro sebe! Je majetnická, až Bůh brání. Ale … na druhou stranu, proč by mu lhala?! Vždycky přece stála na jeho straně. Chtěla ho ochraňovat … nebo … alespoň to tak říkala! Ale to s Clivem pravda byla! A bylo to hanebné! Co kdyby volal kvůli něčemu opravdu závažnému?! Jen tak by zavěsila telefon a nic mu neřekla?!

Bolela ho hlava, neměl sílu přemýšlet. Byl zdrcen a zklamán, vykolejen.

"Ten chlap je krysa!" V hlavě mu zněla její slova. Prudce vstal z postele a přešel k oknu. Chtěl tím ty myšlenky zahnat! Nepodařilo se.

"Však ty jednou poznáš, že jsem měla pravdu, ale to už by mohlo být pozdě!"

Přešel od okna ke stolu a vztekle do něj bouchnul pěstí. "CLIVE PŘECE NENÍ ŠPATNÝ ČLOVĚK!" zakřičel nahlas.

V tom se za jeho zády ozval hlas. Chladný a vypočítavý, plný zlomyslného posměchu.

"Ale, ale drahý Michaele! Měl jsi věřit své ženě! Ženy mají totiž vždycky pravdu!"

Hlas za jeho zády jej tak vyděsil, že zprvu nebyl schopen pohybu. Poté se prudce otočil, ale než stačil cokoli nebo kohokoli zahlédnout, vzduchem prolétlo něco lesklého, udeřilo jej to do hlavy a pak už byla jenom tma.

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 4)

5. dubna 2015 v 13:08 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

Pokračování z minula ...



Javon: Byl jsem jeho hlavní řidič. Vozil jsem ho kamkoli potřeboval - a taky jsem auta myl a leštil. Jednu věc jsem se naučil hodně rychle. Kdykoli jsem vezl pana Jacksona, jediná povolená hudba, která mohla v autě znít, byla hudba vážná. Vyslal nás do obchodu, abychom nakoupili celou náruč CD vážné hudby. Řekl: "Chci tu vážnou hudbu! Potřebuju cédéčka s vážnou hudbou! Kupte všechna, na která narazíte!" Takže jeden z nás se vydal do obchodu, nabral celou kopu cédéček s vážnou hudbou a dotlačil ji domů. Když jsme jeli autem a Bill nebo já jsme měli puštěnou nějakou R&B stanici, museli jsme honem přepnout na klasiku. Někdy nás zastavil a řekl, že si poslechne R&B, ale po většinu času pro něj existovala jen vážná hudba.

Bill: Normální bylo, že jsem v domě zůstával do půlnoci nebo dýl. Domů jsem chodil ve chvíli, kdy děti spaly, a všechno tonulo ve tmě. Několikrát týdně jsme spolu s Javonem zůstávali přes noc, pracovali dlouho do noci, ale někdy jsme taky najali tři chlápky na to, že budou mít šichtu podobnou "hlídání hřbitova" - všude ticho a klid … a tma. Celý objekt byl zkontrolován, alarmy byly v pohotovosti. Dal jsem těm chlápkům jasný pokyny: pokud se někdo, kdokoli, pokusí přelézt zeď, nejdřív ho zastřel a pak mi teprve zavolej.

Javon: Pořád jsme měli to provizorní stanoviště v garáži - a tam bylo sakra málo místa k nějakýmu manévrování nebo vytvoření pohodlí. A, jak už víte, když je zima, garáž je tou nejstudenější místností v domě. Byli jsme tam furt, na dvacetičtyř hodinový šichtě a mrzla nám tam prdel. Díky Bohu, pak jsme dostali sekuriťáckej přívěs.
Manažerem pana Jacksona byla žena jménem Raymone Bainová. Byla jeho publicistkou během soudního procesu a teď ho manažerovala. První věc, kterou Raymone viděla, když vešla do domu, jsme byli my, jak sedíme v chladné garáži a nemohla tomu uvěřit. Řekla:
"Proč si nepřivezete z Neverlandu přívěs?"
"Přívěs? Jaký přívěs?!"
"Je tam přívěs pro členy ochranky. V Neverlandu."
Tak jsme ho přivezli. Bylo to blaho. V přívěsu bylo umyvadlo, sprcha, malá ložnička a dokonce postel. Teď jsme si udělali velitelské stanoviště tam. Přendali jsme všechny kabely od přístrojů tak, aby dosahovali do přívěsu. Na dveře jsme si vyvěsili plánek všech elektronických sítí a zdrojů - něco jako mapku vnitřního města Las Vegas. Najednou jsme měli všechno na jenom místě, celkem slušně fungující.

Bill: Instalovali jsme takové to tlačítko, které se zmáčkne v případě nouze. Instalovali jsme ho ve všech pokojích v domě - v ložnici, v obýváku. V případě nouze nás mohl pan Jackson nebo děti tímto tlačítkem přivolat. Alarm se nerozezněl v domě, ale v přívěsu. A abych pravdu řekl, byl to kurevsky hlasitej alarm. Pamatuju si ten moment, kdy se rozezněl poprvé. Bylo to hodně, hodně brzo ráno. Vyskočil jsem z postele a jen v trenkách běžel do domu, ve vstupní hale jsem popadl pistoli, a jak blbec letěl dovnitř. Fakt kretén.
Vběhnul jsem do jídelny, kde všichni pokojně seděli u stolu a jedli cereálie. Uviděli mne a strnuli. Pan Jackson nalevo, Paris v čele stolu, Prince napravo ode mě. Blanketa nebylo vidět. Ten seděl naproti v místnosti, koukal se na televizi a hrozně ho zajímalo, k čemu slouží ten barevný knoflík na zdi. Tak se prostě zvedl a šel ho zmáčknout. A já tam teď stál v trenkách s pistolí v ruce. Všichni na mě zírali a Blanket se bezelstně optal: "Bille, to je opravdická zbraň?"
Ten mrňous si myslel, že je to cool, pan Jackson nikoli. Vběhnout do místnosti plné dětí s poloautomatickou pistolí? Ouu, byl na mě nasranej ještě hodně dlouho.

Javon: Nesnášel, když děti viděly zbraně, ale naproti tomu byl rád, že jsme ozbrojeni. Oba jsme s Billem vlastnili poloautomatické glocky s prodlouženou hlavní. A měli jsme tasery - takové ty věci, co dokážou do těla vpravit až 1,2 milionů voltů, dost na to, aby porazily třísetkilovýho chlapa. Popravdě, měli jsme zbraní docela hodně - MP5 plně automatické rychlopalné zbraně, vojenské AR-15s, zápustné MAC-10s. Měli jsme taky tři bedny munice, což znamenalo skoro tři tisíce nábojů do každý pistole. Taky jsme měli lehké neprůstřelné vesty pod oblekem - neustále. Někteří nám říkali, že jsme přezbrojeni, ale ti lidi si neuvědomují, jakým hrozbám neustále pan Jackson čelil. Plánovali jsme a připravovali jsme se vždycky na nejhorší, ale doufali jsme v nejlepší.

Bill: Kdokoli, kdo přišel do domu - opraváři, technici, kdokoli - ti všichni museli podepsat závazné prohlášení, než byli vpuštěni do objektu. Existoval tady kontrakt, který by znamenal pokutu 10 miliónů dolarů, pokud by dotyčný prozradil, s kým se setkal. Pokud někdo odmítl podepsat, nebyl do objektu vpuštěn. Taky jsme je museli prohledat a zapsat si jejich telefonní čísla. Pokud je nechtěli sdělit, opět jim byl vstup zakázán. Jediné osoby, které mohli domem procházet volně, byli členové ochranky.
Existoval standardní postup pro každého, kdo chtěl dovnitř. Platil dokonce i pro obyčejného klauna, který přišel pobavit děti na narozeninovou párty. Klaun neměl tušení, ke komu vlastně jde, dokud nepřekročil bránu pozemku. V tu chvíli jsme na něj naletěli my s naším přísně formálním požadavkem o podpis a on jen hlesl: "Huh?!" Prohledali jsme ho a požádali ho o sdělení telefonního čísla.
"Musíme vás požádat, abyste tu nechal váš mobil, než půjdete dovnitř."
"Ale co když bude někdo volat?"
"Chcete tu dělat klauna nebo ne?"
Vyndal telefon z kapsy a položil jej na stůl. Pan Jackson zkrátka nikomu nedůvěřoval. Byl paranoidní, skutečně paranoidní. Skoro nespal. Procházel se po domě tak ve tři, ve čtyři hodiny ráno a kontroloval, jestli jsou všechny dveře zamčené. V ty noci, kdy jsem tu zůstával až do rána, jsem ho viděl procházet domem několikrát.
Měli jsme veškeré moderní bezpečností vybavení a několik členů ochranky bylo speciálně vycvičeno, aby se vyznalo v těch nejmenších detailech ovládání přístrojů - a on stejně po nocích chodil od jedněch dveří k druhým a kontroloval, zda jsou zamčené. Čas od času jsem vešel do domu a zašel za chlápkem, co hlídal. Říkával mi: "Náš borec zas v noci kontroloval dveře." Postupem času jsme si na to zvykli.

Javon: Častokrát taky z domu vycházel a ujišťoval se, zda jsme v přívěsu. Prostě se ve dveřích najednou objevila jeho hlava a on zašeptal: "Jen kontroluju, jestli jste tady, chlapci."
"Pane, my nikam neodejdeme. Jděte si lehnout."

Bill: Měli jsme zavedenou přímou linku z domu do přívěsu a jen pan Jackson znal její číslo. Jednu noc nám zavolal. Prý něco zaslechl. Byl nesvůj. Nedal se uklidnit.
Jednu noc jsme byli na šichtě a tak ve 2:30 ráno jsme najednou zaslechli podivný šustot na pozemku a pak najednou silné bouchání na dveře přívěsu. Otevřeli jsme dveře, tam stál pan Jackson a děti si tiskl silně k tělu. Děti byly rozespalé a zmatené, měly na sobě jen pyžama a chvěly se zimou.
Pan Jackson měl v očích strach, paniku. Jeho oči svítily ve tmě. "Někdo je v domě! Někdo se snažil dostat do mé ložnice přes balkón!"
První věc, která mě napadla, byla: "Tak a teď si můžem sbalit kufry a zmizet! Nedokázali jsme ho ochránit, takže sbohem!" Ale Javon řekl: "Zkontroluj ten pokoj! Jdi, Bille! Zkontroluj ten pokoj!" Tak jsme zůstali, abychom to vyšetřili. Vzali jsme pana Jacksona s dětmi do přívěsu. Javon zůstal s nimi. Já vlezl do baráku, připravil si pistoli a namířil si to do šéfovy ložnice.
Myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla, že někdo musel jedině vyšplhat po zdi a zadním balkónem vniknout do ložnice. Jakmile jsem vešel do ložnice, pochopil jsem, o čem mluvil. Z terásky se ozýval podivný šustivý zvuk. Otevřel jsem balkónová dvířka a rozhlédl se. Nikoho jsem neviděl, jen ten zvuk se ozýval hlasitěji. Něco jako plácání. Ohlédl jsem se napravo a spatřil … křídlo vklíněné mezi okenní rámy. Holub! Všechen ten strach kvůli holubovi.
Uchopil jsem ho a vytáhl mu křídlo. Rozmáchl jsem se a hodil ho z balkónu. Nemohl jsem říct, jestli vzlétl nebo co. Možná jsem mu to křídlo zlomil. Všechno, co jsem viděl, bylo, jak padal dolů. Vrátil jsem se zpět a řekl panu Jacksonovi, že to byl pták. Teď se samozřejmě začal zajímat o ptáka!
"Nezabil jste ho, že ne?!"
"Ne, pane. Ovšem že ne! Prostě jsem ho nechal letět."
"Ach, díkybohu!"

Javon: V tomto bodě se do rozhovoru zapojil Prince. "Tatíííí! Můžeme se vrátit do postele, prosím? Ráno vstáváme do školy a já jsem hrozně unavený!" Byly tři ráno. Tak se tedy zvedli a vydali se domů. Pan Jackson jim řekl: "Vidíte děti? Raději se ubezpečit, než-li posléze něčeho litovat!"

Bill: O několik týdnů později, někdy v polovině února, jsem obdržel zuřivý telefonát od šéfovy manažerky Raymone. Byla celá rozčilená a křičela do telefonu: "Musíte Michaela okamžitě odvést pryč z domu!"
"Co je za problém?!"
Neřekla mi nic. Jen neustále křičela: "Odvezte ho pryč! Zabukuju vám pokoj v hotelu! Vezměte ho pryč!" Dokázal jsem si představit, že se jedná o něco vážného. Řekl jsem Javonovi, ať přistaví auto a sám jsem běžel do domu. Vyběhl jsem do prvního patra a uviděl pana Jacksona, jak se ve tmě prochází po domě. Nepotřeboval k tomu světlo, jakoby se obával, že ho někdo spatří. Řekl jsem mu o telefonátu. Okamžitě vystartoval, vběhl do pokoje dětí a začal balit věci. Šeptal jim: "Pojďte! Notak! Ne, ne! Tohle nepotřebujeme! Vezměte si jen nejdůležitější věci!"
Nechápal jsem, co se děje. Odvážil jsem se zeptat: "Pane, co se tu děje?"
Nedokázal mi odpovědět. Jen řekl: "Raymone volala. Jsme v nebezpečí! Musíme odejít, TEĎ!"

Javon: Přistavil jsem auto a čekal před přívěsem. Neustále jsem kontroloval monitory - nic na nich nebylo! Žádný pohyb, nic! Ještě než jsme odjeli, Bill zkontroloval celý dům. Nikde nikdo. Nastoupili jsme do auta a řekli panu Jacksonovi: "Pane, celý objekt je v pořádku. Nikde nikdo není. Věřte nám, jsme v bezpečí."
Ale on nás skoro nevnímal. Byl vyděšený k smrti a panikařil. Pořád opakoval: "Musíme odsud! Pryč!"

Bill: Neměli jsme ani ponětí, co se tady děje, ale naložili jsme zavazadla a děti a všechny jsme odvezli do Green Valley Ranch, resortu poblíž Hendersonu. Manažer už tam na nás čekal, pomohl nám vykládat zavazadla. Tak jsme tedy opustili náš přísně střežený objekt jen my dva s šéfem a rodinou.
Ubytovali jsme šéfa v pokoji a sami jsme se uskladnili v pokoji naproti. Příští ráno jsem zašel za ním, abych si s ním promluvil. Vztekal se: "Neměl bych opouštět dům jen tak pro nic za nic! Neměl bych utíkat před nikým! Od toho bych měl mít vás, hoši, ne?!"
"Před kým utíkáte, pane?"
Nakonec vyšel s pravdou ven. Raymone mu prý volala, že se s ní zkontaktoval dřívější zaměstnanec Neverlandu, kterému pan Jackson dlužil peníze. Tenhle chlápek volal Raymone a ubezpečil ji, že vynaloží veškeré úsilí, jen aby prachy dostal zpět. Řekl, že osobně pojede do Vegas, přeleze zeď u Jacksonova domu a podá si ho. A tak Raymone zavolala nám, abychom ho urychleně odsud odvezli.
Řekl jsem: "A kvůli tomu jsme opouštěli dům? Pane, nikde nejste ve větším bezpečí, než tam! Ten dům je hotové "vězení s ostnatým drátem"! Nikdo tam neproklouzne! A jsme tam my s Javonem. Kdyby mi Raymone řekla, o co jde, vyřídil bych to!"
To ho, zdá se, zaskočilo. Vypadal dokonce mírně nasraně.
Zůstali jsme v Green Valley Ranch ještě jednu noc, pak jsme se zas vrátili domů. Děti byly značně zmatené. Nebylo divu - byly naprosto pod nadvládou otcova způsobu života. Tajné dveře, alarmy, knoflíky pro případ nouze - to byl jejich každodenní život. Byli trochu zmítaní. Bylo mi jich líto. Přestěhovaly se do Vegas, do cizího domu, byly tam pár týdnů a zas je někdo tahal někam jinam, uprostřed noci. Pak se ocitly na hotelu, odkud za dva dny opět odjížděly. Bez slova vysvětlení.
Jakmile jsme dorazili domů, všichni byli neobyčejně zamlklí. Pak se najednou Blanket podíval na otce a řekl: "Tati, můžeme se vrátit domů? Na Neverland?"
Pan Jackson se na syna smutně pousmál. "Ne. Nemůžeme se tam vrátit. To místo bylo zneuctěno ďábly!"


DALŠÍ TETOVÁNÍ NA SVĚTĚ - ne že by to bylo kdovíjak zajímavý :-D

4. dubna 2015 v 19:02 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy
TAK JO! Musím to tady sdílet, protože jsem na to děsně hrdá a taky proto, že to tentokrát děsně bolelo! Je to 24 hodin staré, bolavé, oteklé, zarudlé, chytila mě z toho horečka - ale jsem na to neskutečně hrdá! Konečně se mi splnil životní sen - mít zkérovanou celou ruku (prostě jsem si musela doshnat puberťácký deficit!) :-D


Co na to říkáte? :-) líbí? :-) teď už konečně každý bude vědět, o co se jedná, neboťkdyž jsem měla jenom tu siluetu, všichni v tom viděli hada - zmiji! Nechápu proč! :-D



Povídka 2015 - kapitola osmačtyřicátá

2. dubna 2015 v 20:51 | MJJcreatePRODUCTION |  Povídka 2015
Běžela, co jí síly stačily. Nutno uznat, že se nesmírně přemáhala. Skutečně se necítila vůbec dobře. Měla nezdravě zbystřené smysly a uvnitř těla se chvěla. Umělé osvětlení ve vstupní hale se jí bolestivě zabodlo do očí. Prudce vystřelila ruce, aby si dlaněmi chránila zraky. Vyběhla ven, kde byla tma. Oči ji okamžitě bolet přestaly, teď však začaly slzet. Urychleně si je otřela.
Otočila se a napůl nakročená očekávala Michaela. Ten za ní vyběhl vzápětí a něco hlasitě halekal. S hrůzou se přistihla přitom, že její mozek vůbec nedokáže jeho výkřiky složit do slov. Hlasitě se smál a doháněl ji. Jeho výkřiky se jí zabodávaly bolestivě do uší.
Nechtěla však zkazit zábavu - obzvlášť, když ho k tomu sama dovedla. Opět se rozběhla. Běžela neznámo kam. Zkrátka si vybrala směr a tudy utíkala. Neslyšela za sebou žádný zvuk. Doběhla k bazénu a otočila se. Všude byla jen tma a ticho. Michaela nebylo vidět. Překvapeně zamrkala a začala přemítat, co jej tak zdrželo.
Rozhlížela se kolem sebe a snažila se prohlédnout tmou. Pochopitelně se jí to nedařilo, tma byla skutečně neprostupná. Založila ruce v bok a jal se jí zmocňovat vztek. Ona se tu namáhá a on někam zalezl! To mu nedaruje! Svěsila ruce a rozhodla se vrátit zpět do domu.
Vtom se Michael vyřítil ze tmy. Běžel přímo k ní a usmíval se od ucha k uchu. Byla náhle tak překvapená, že před jeho atakem nestačila uhnout. On se domníval, že do ní jen jemně šťouchne a ona se uhne a odběhne pryč. Jenže v tomto momentě měla lehce zpomalené reakce - a tak tedy neuhnula. Michael do ní vrazil celým tělem, hlasitě vyhekla, byla odražena nazad a začala padat směrem do bazénu.
Michael si v tu chvíli uvědomil, že mu plán nevyšel, zatvářil se vyděšeně a snažil se Zer - Jin v letu zachytit. Výsledkem bylo, že ji pouze uchopil za cíp haleny, která se vahou jejího padajícího těla roztrhla vejpůl. Nyní tedy padala do vody a okolo těla jí navíc vlály cáry jejího vlastního oděvu. Stačila ještě vykřiknout a zhluboka nabrat vzduch do plic, a už zela celým tělem v náruči chladivé vody.
Paradoxně měla tato situace dopad spíše pozitivní. Chladná voda, do které byla tak náhle vhozena, jí osvěžila a dokonale nastartovala všechny smysly, které byly až doteď zastřené a letargické. Bez sebemenšího náznaku paniky dopadla rovná jak svíce až na dno, od kterého se následně odrazila a vystrčila hlavu nad hladinu. Vlasy měla zplihlé, make-up rozmazaný a šaty roztrhané a nasáklé vodou. Vypadala jako hastrman a to nebylo zanecháno bez odezvy.
Michael nejdříve zděšeně pozoroval hladinu bazénu, kam jeho vinou Zer - Jin spadla a s hrůzou pozoroval, jak bez sebemenších známek pohybu klesá až na dno. Poté se však zatřepetala jako ryba a rychle se ode dna odrazila. V momentě, kdy z vody vykoukla její hlava, neudržel se a propukl v nekontrolovatelný smích. Její obličej hrál všemi barvami a hlavně výraz stál za to. Nemohl si pomoci, klekl si na kolena, rukama se zabořil do trávy a chechtal se jak blázen.
Zer - Jin mezitím vylezla z vody, vyždímala si z vlasů kapalinu, nahnula se zpět k bazénu a ve vodě si umyla umazaný obličej. Když s tím skončila, opět vypadala jako atraktivní mladá dáma - mokrá až na kost. Nakvašeně na Michaela shlížela a mírně kašlala.
"Ty!! Počkej, já ti ukážu!" zahřměla, vyštrachala se na nohy a běžela za Michaelem. Ten pobaveně zavýskl, rychle se postavil a dal se na útěk. Zer - Jin však byla rychlá, pokud jí opravdu o něco šlo. A teď jí šlo o pomstu. Dohnala Michaela a strčila do něj. Vyjekl a se smíchem se rozplácl v bahně na trávníku Neverlandu. Nyní se pro změnu rozesmála Zer - Jin. Otočil se a ublíženě vykřikl.
"Podívej se, jak vypadám!!! To není fér!!"
"Co není fér???!!! Je to jen spravedlivá odplata!! A vůbec se ke mně nepřibližuj - čuně!!" Shlížela na Michaelovu dříve bělostnou košili, nyní opatlanou bahnem a smála se. Michael si odfrkl, vystřelil ruku a svalil křičící a bránící se Zer - Jin na sebe.
"Ne!!! Bože!! To není možný!" řvala jak zjednaná a snažila se vymanit z Michaelovy náruče. Ten se jen smál a škodolibě dodal:
"Jsme manželé, lásko, musíme se dělit o všechno! I o bahno!" To už se rozesmála i Zer - Jin a chvíli nemohli přestat. Pak se Zer - Jin najednou narovnala a v mžiku si přetáhla roztrženou, promočenou halenu přes hlavu.
"Pokud by pán potřeboval kousíček buničiny na omytí …" provokovala a nebezpečně se s látkou přibližovala k Michaelovu obličeji. Ten vykřikl, odstrčil Zer - Jin, která se sesunula vedle něho, a rychle vstal.
"Tak to ani náhodou!! Já teď potřebuju koupel!" řekl a o překot se rozběhl směrem k bazénu. V polovině cesty se zastavil, vrátil se k Zer - Jin, uchopil ji za ruku a prudkým trhnutím ji vytáhl na nohy.
"A madam pochopitelně taky!"
"Ne!! Do vody ne!! Já se nechci koupat, dneska není sobota!!" křičela prosebně a Michaela to velice bavilo. Doběhli až k bazénu. Michael neotálel, skočil do něj ihned a Zer - Jin strhl s sebou. Chladivá voda opět pohltila celé její tělo - nebylo to nepříjemné, ale dlouhé úzké kalhoty se namočily a jako pijavice se jí přisály k nohám - to už nepříjemné bylo. Znovu si dala záležet a nehýbala se, aby mohla klesnout až ke dnu. Michael naproti tomu skočil do vody a okamžitě se v ní začal třepotat a rejdit, očividně neměl v povaze udržovat klid a úroveň.
Mlátil sebou ze strany na stranu, střídavě se potápěl a vynořoval a výskal u toho radostí. Zer - Jin dopadla nohama na dno bazénu, lehce se od něj odrazila a doplavala ponořená až k Michaelovi. Měla na něj přichystanou menší pomstu za zničenou halenu. Nepozorovaně k němu připlavala a v rychlosti, která se dala srovnávat s rychlostí světla, uchopila do rukou zapínání kalhot, rozepnula je a v mžiku mu je stáhla dolů - ve vodě to šlo lehce.
Michael nejdřív netušil, co se stalo, pouze vyděšeně vyjekl a sklonil hlavu v hladině. Zer - Jin se v tu chvíli vynořila na opačném konci bazénu a kalhoty třímala vítězoslavně v ruce. Michael přimhouřil oči a pomstychtivě na Zer - Jin zhlížel.
"Mám je! Jedna nula pro mne, lásko!" vykřikla Zer - Jin a vyhoupla se na hranu bazénu. Prudce pohodila hlavou, vlasy jí v jednolitém pramenu dopadly na záda, jala z nich ždímat vodu. Michael, lehce potupen a bez kalhot, k ní doplaval a stále si ji měřil zamračeným pohledem.
"Je ti doufám jasné, že tahle podpásovka nezůstane bez odezvy?!" promlouval k ní tajemně.
"Vážně?! A co by se mi mohlo stát?!"
"Mohla bys taky jen tak mimochodem přijít o kalhoty!"
"Fakt?! Tak jako jsem před chvílí přišla o halenu?!" protáhla vyzývavým hlasem. Michael k ní již doplaval a nyní měl ruce položené na okraji bazénu, přesně okolo Zer - Jininých nohou.
"Přesně tak!" zahlaholil.
Zer - Jin přestala se ždímáním vody z vlasů a drze na Michaela vyplázla jazyk. Ten se v tom okamžiku zapřel za ruce, vyhoupl se na hranu bazénu, chytil Zer - Jin kolem pasu a strhl ji na sebe. Povolil zapření a i se Zer - Jin klesl zpět do bazénu. Nebránila se, uchovávala jej v přesvědčení, že má nad ní moc. V momentě, kdy se Michael s ní v objetí odrazil nohou od stěny bazénu, nabrala zhluboka po plic vzduch a prudkým trhnutím směrem dolů vyklouzla z manželova objetí. Odplavala několik metrů od něj a vynořila se nad hladinou.
"Mě jen tak lehce neoblafneš, qíngrén!" podotkla s úsměvem. Michael na ní chvíli překvapeně zíral, poté se k ní začal pomalými tempy přibližovat.
"Jsi nezkrotná! Sakra, proč jen nemůžu mít za ženu poslušnou holku?!" prskal naoko nakvašeně. Zer - Jin ho obezřetně sledovala. Každým tempem se přibližoval k ní, ona naproti tomu vždy o kousek couvla. V rychlosti se ohlédla za sebe a uvědomila si, že brzy nebude kam couvat. Brzy bude muset z vody vylézt.
"Ty bys chtěl poslušnou?!" zahlaholila provokativně. Michael posměšně odfrkl.
"Asi si dokonale neuvědomuješ, koho sis vzala! Víš, co by ostatní daly za to, aby mě měly doma?!" protáhl záměrně sebevědomým hlasem. Zer - Jin zaklonila hlavu a zasmála se hlubokým hlasem.
"Ale já nejsem jako ostatní, lásko! A provokovat tě mě moc baví!" prohodila drze. Michael zrychlil tempo, doplaval až k ní … a pak se najednou vyšvihl na okraj bazénu a vylezl z vody ven. Tvářil se nanejvýš povýšenecky a zamračeně na Zer - Jin zíral. Chvíli nevěděla, co si myslet, jestli to na ni hraje nebo zda se skutečně rozzlobil. Michael se však otočil čelem k ní, vyplázl na ní jazyk a naoko ublíženým hlasem prohlásil:
"Tak a teď mě to přestalo bavit! Jdu domů!" a rozešel se rázným krokem směrem k budově - bez kalhot, jeho sexy pozadí v boxerkách se pohupovalo ze strany na stranu. Zer - Jin nevěřícně roztáhla ruce a sama se také začala štrachat z vody ven. Tuto náhlou změnu Michaelovy taktiky neočekávala. Michael už byl u dveří, když tu náhle se otočil a velmi pobaveně řekl:
"A tebe, má lásko, nechám tady! Než si uvědomíš, že tvoje manýry vždycky nejsou na prvním místě!"
Zer - Jin se rozešla směrem k němu.
"No moment! Snad mě tady nenecháš ve tmě mokrou až na kost?! To není fér!"
Michael se zasmál a už otevíral dveře.
"Najednou to není fér?! Ale ne, miláčku, to je jen spravedlivá odplata, jak sama říkáš!" Zer - Jin ho popravdě řečeno vnímala jen napůl. Stále si prohlížela jeho štíhlé tělo, které se rýsovalo pod mokrým oblečením. Michael si všiml, na co se soustředí a svůdně pronesl:
"A pokud chceš mít něco z tohohle k dispozici, budeš muset najít řešení, jak se ke mně dostat!"
Otočil se, vklouzl do domu, zabouchl za sebou dveře - a zamkl. Zer - Jin nevěřícně zalapala po dechu. Chvilku jí lomcoval vztek - jak si mohl dovolit nechat ji tu takhle promočenou a zamknout před ní dveře?! Poté se trochu uklidnila a jala se postarat sama o sebe. Opět si vyždímala vodu z vlasů, upravila si k tělu přilepenou podprsenku, pod kterou se jí rýsovaly bradavky. Poté bylo načase sjet rukama odshora dolů po kalhotách a snažit se tím z nich alespoň trochu vyždímat vodu. Když s tím byla hotová, začala přemýšlet. Netrvalo jí ani příliš dlouho, vlastně od počátku měla jasno v tom, co udělá. Vzdychla si a vydala se k přednímu křídlu domu - k balkonu.
Vzhlédla a prohlédla si, co ji čeká. Zhodnotila situaci, znovu si vzdychla a uchopila do ruky první sloup. Vtom se na balkóně zjevil Michael - měl stejně jako Zer - Jin lehce osušené vlasy, vyměněnou košili - avšak kalhoty si neoblékl.
"Věděl jsem, že na to přijdeš!" křikl na ni dolů. Rukama se provokativně opřel o zábradlí.
Zer - Jin se s funěním vyhoupla na zábradlí přízemního balkonu. Zůstala na něm stát a ukázala na Michaela prstem.
"Jen počkej! Tohle si vypiješ!" zahučela a vyskočila do vzduchu. Za letu se oběma rukama pevně chytila spodní šprušle středně položeného výklenku. Zaručkovala a ocitla se na konci opěry. Jemně se rozhoupala a pak prudce vykopla nohy. Akcelerace ji dovolila pustit se zábradlí a byla doslova odhozena na další balkón, těsně pod Michaelovým. Mezitím hovořila.
"Radila bych ti, aby sis v zájmu zachování zdraví tu košili rovnou sundal!" Slyšela, jak se Michael nahoře nad ní svůdně zasmál.
"A to proč?!"
"Protože fyzická námaha takovéhoto druhu mě vždycky vzruší!" Nadskočila, zahákla se za sloupek, vyvinula sílu a k hornímu balkónu doslova vyrotovala. Ocitla se asi metr nad obrubou balkónu, očima vyhodnotila situaci a poté nohama jistě dopadla na betonovou obrubeň. Přiklekla, aby nabyla jistoty a přimhouřenýma očima shlížela na Michaela.
Musela se tvářit nesmírně zastrašujícím způsobem, poněvadž Michael nasucho polkl a o překot zacouval směrem od ní. Narovnala se a lehce jako kočka seskočila z obrubně na zem. Založila si ruce na prsa a pohodila hlavou směrem k němu.
"Tak šup! Co jsem ti řekla?!" Domnívala se, že se bude různě vykrucovat a hrát si na nevědoucího, ale mýlila se. Její muž naopak prudce zvedl ruce a roztřesenými prsty si začal rozepínat knoflíky na košili, kterou posléze odhodil na stranu. Zer - Jin znala tento jeho pohled - směsice touhy a zděšení. Skutečně se musela tvářit jako nějaká domina - zdál se být vyveden z míry a vzrušen. Což ostatně poznala snadno na jeho vzedmutých boxerkách.
Náhle jí hlavou prolétla chlípná myšlenka, kterou se ihned rozhodla zrealizovat.
"Spodní prádlo taky!" Michael vytřeštil oči a nevěřícně zalapal po dechu.
"To … nemůžeš myslet vážně!" opět o krok couvl. Nyní se nacházel na hranici mezi ložnicí a balkonem. Přesto, kdyby šel někdo okolo a hodně by zaostřil zrak, mohl by ho vidět.
"Naopak lásko, myslím to smrtelně vážně! A ty budeš vzorný manžel a rád své ženě, která se tak namáhala, aby se sem dostala, vyhovíš!" pronesla s jistotou v hlase. Michael zrudl až za ušima, nervózně si odkašlal, přesto však uchopil do rukou cípy svého spodního prádla a stáhl je dolů. Měl u toho zavřené oči - nejspíše hanbou.
Zer - Jin stála, sama spoře oděna, ve dveřích ložnice, kam Michael pod vlivem zděšení zacouval a mlsně si olizovala rty. Usoudila, že je nejvyšší čas oplatit mu ten incident, který se odehrál před jejich svatbou. Michael stál naproti ní, jak jej Pánbůh stvořil, se zavřenýma očima.
"Otevři oči!" zavelela. Nasál vzduch do plic, stálo ho to nemalé úsilí, ale ano - otevřel je. Zíral na svou ženu, kterak si ho nestoudně prohlíží. Měl jemný třas v rukou, mozek mu velel zakrýt si inkriminovaná místa, ale odolal.
Zer - Jin se pohnula směrem k němu, velmi zamyšleně a k uzoufání pomalu.
"Výborně …" zašeptala zastřeným hlasem, obešla ho a prohlížela si jej i zezadu. Jako vystavené zboží, napadlo Michaela. Vtom ucítil, jak Zer - Jin zlehka položila ruce na jeho plece. Zachvěl se a přivřel oči.
"Jak se cítíš?" zašeptala mu do ucha.
"Jak hloupý kopáč!" pronesl znenadání. Zer - Jin opět stanula před jeho obličejem, rukou ho přitom zlehka hladila po hrudníku a krku. Překvapeně se mu zadívala do očí.
"Jak to myslíš?!"
"V hlavě mi neodbytně zní přísloví - kdo jinému jámu kopá …"
Zer - Jin jej opět obešla, uchopila do rukou jeho půlky a silně stiskla. Šokovaně se zajíkl.
"Nejsi hlupák! Jsi statečný muž! Můj muž! Odvaha ti nechybí - a za to si zasloužíš odměnu!"
Poprvé za celou dobu otočil hlavu a očima vyhledal Zer - Jin. Ta od něj poodstoupila a naznačila mu prstem, že si má lehnout na postel. Pomalu se k posteli rozešel a v hlavě mu zněl varovný signál, že tuto noc to bude on, kdo bude prosit o milost.

O MNĚ - autoportrét :-)

1. dubna 2015 v 11:10 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy
V poslední době se mi stává, že mi píší lidé a říkají: Napiš něco o sobě! Překládáš tady, píšeš a my ani vlastně nevíme, kdo jsi!


Upřímně - ne že by na tom záleželo. Spíš radši zůstávám skryta, nevystavuji se nikomu na odiv. Ale ano - asi to některým z vás dlužím, někteří píší už poněkolikáté.

Takže! Kdo jsem já?


Jsem obyčejná holka z jižních Čech - konkrétně Písku. Jmenuju se Dominika, kdybych byla kluk, jmenovala bych se (překvapivě) Dominik. Ale mohla jsem být i Nela, Viola a Frederika. Mamka nakonec podlehla jménu Dominika, nemůžu říct, že bych si nějak stěžovala - je to pěkné jméno. Jak už víte, nesnáším, když na mě někdo volá Dominiko. Přijde mi to přísné a nepřátelské. Slyším spíš na zkráceniny svého jména. Nejčastěji na mě volají Domi. Pak někdy Domčo (nic moc, ale dá se), jediný člověk v životě mi říkal Nik a máma na mě volá bud Dominko (mazlivě) nebo Domino! (nasraně :-D ). Příjmením jsem Veselá (upozornuji, že pouze příjmením!)

Narodila jsem se s vrozenou vadou - bez pravé průdušky ... a s tím souvisí můj celoživotní problém s bronchiálním astmatem.

Fanynka Michaela jsem od roku 2007, od svých 13 let. Narozena 25.4.1994 - takže narozky jsou za dveřma, za chvíli budu plnoletá i na americké poměry. BTW - Amerika je mou vysněnou zemí, vyznání mám židovské (nelze u mně zapřít, vzled tomu odpovídá), hoooodně, hooodně čtu (nejoblíbenější autoři Erich Maria Remarque, Johannes Mario Simmel a Stephen King), nejoblíbenější herec Johnny Depp, Sylvester Stallone, zpěvák pochopitelně Michael, ale poslechnu si i ABBU (na té jsem ujížděla do svých 13, než jsem objevila MJ), TaTu, Adele a momentálně ujíždím na Sie (a pochopitelně té pekelně talentované tanečnici Maddie). Miluju rap - Eminem je jasný, stejně jako Snoop Dogg, ale stejně jedu spíš na slovenském rapu - nedám dopustit na Rytmuse a sem tam si poslechnu i Separa.

Momentálně studentka Přírodovědecké fakulty, oboru biologie. Konkrétní specializace Parazitologie - výzkum klíštěcích slin na vznik a rozvoj Klíštové encefalitidy. Pro lajky jsem prostě furt zavřená v laboratoři :-D

Prostě normální holka, silně introverntní a samotářská - mým mottem je citát spisovatele Charlese Bokowského: "Nejlepší člověk je ten, který mě obdaří svou nepřítomností!"

Má maličkost se vám klaní ...