Melody will never die. Will NEVER die.

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 4)

5. dubna 2015 v 13:08 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

Pokračování z minula ...



Javon: Byl jsem jeho hlavní řidič. Vozil jsem ho kamkoli potřeboval - a taky jsem auta myl a leštil. Jednu věc jsem se naučil hodně rychle. Kdykoli jsem vezl pana Jacksona, jediná povolená hudba, která mohla v autě znít, byla hudba vážná. Vyslal nás do obchodu, abychom nakoupili celou náruč CD vážné hudby. Řekl: "Chci tu vážnou hudbu! Potřebuju cédéčka s vážnou hudbou! Kupte všechna, na která narazíte!" Takže jeden z nás se vydal do obchodu, nabral celou kopu cédéček s vážnou hudbou a dotlačil ji domů. Když jsme jeli autem a Bill nebo já jsme měli puštěnou nějakou R&B stanici, museli jsme honem přepnout na klasiku. Někdy nás zastavil a řekl, že si poslechne R&B, ale po většinu času pro něj existovala jen vážná hudba.

Bill: Normální bylo, že jsem v domě zůstával do půlnoci nebo dýl. Domů jsem chodil ve chvíli, kdy děti spaly, a všechno tonulo ve tmě. Několikrát týdně jsme spolu s Javonem zůstávali přes noc, pracovali dlouho do noci, ale někdy jsme taky najali tři chlápky na to, že budou mít šichtu podobnou "hlídání hřbitova" - všude ticho a klid … a tma. Celý objekt byl zkontrolován, alarmy byly v pohotovosti. Dal jsem těm chlápkům jasný pokyny: pokud se někdo, kdokoli, pokusí přelézt zeď, nejdřív ho zastřel a pak mi teprve zavolej.

Javon: Pořád jsme měli to provizorní stanoviště v garáži - a tam bylo sakra málo místa k nějakýmu manévrování nebo vytvoření pohodlí. A, jak už víte, když je zima, garáž je tou nejstudenější místností v domě. Byli jsme tam furt, na dvacetičtyř hodinový šichtě a mrzla nám tam prdel. Díky Bohu, pak jsme dostali sekuriťáckej přívěs.
Manažerem pana Jacksona byla žena jménem Raymone Bainová. Byla jeho publicistkou během soudního procesu a teď ho manažerovala. První věc, kterou Raymone viděla, když vešla do domu, jsme byli my, jak sedíme v chladné garáži a nemohla tomu uvěřit. Řekla:
"Proč si nepřivezete z Neverlandu přívěs?"
"Přívěs? Jaký přívěs?!"
"Je tam přívěs pro členy ochranky. V Neverlandu."
Tak jsme ho přivezli. Bylo to blaho. V přívěsu bylo umyvadlo, sprcha, malá ložnička a dokonce postel. Teď jsme si udělali velitelské stanoviště tam. Přendali jsme všechny kabely od přístrojů tak, aby dosahovali do přívěsu. Na dveře jsme si vyvěsili plánek všech elektronických sítí a zdrojů - něco jako mapku vnitřního města Las Vegas. Najednou jsme měli všechno na jenom místě, celkem slušně fungující.

Bill: Instalovali jsme takové to tlačítko, které se zmáčkne v případě nouze. Instalovali jsme ho ve všech pokojích v domě - v ložnici, v obýváku. V případě nouze nás mohl pan Jackson nebo děti tímto tlačítkem přivolat. Alarm se nerozezněl v domě, ale v přívěsu. A abych pravdu řekl, byl to kurevsky hlasitej alarm. Pamatuju si ten moment, kdy se rozezněl poprvé. Bylo to hodně, hodně brzo ráno. Vyskočil jsem z postele a jen v trenkách běžel do domu, ve vstupní hale jsem popadl pistoli, a jak blbec letěl dovnitř. Fakt kretén.
Vběhnul jsem do jídelny, kde všichni pokojně seděli u stolu a jedli cereálie. Uviděli mne a strnuli. Pan Jackson nalevo, Paris v čele stolu, Prince napravo ode mě. Blanketa nebylo vidět. Ten seděl naproti v místnosti, koukal se na televizi a hrozně ho zajímalo, k čemu slouží ten barevný knoflík na zdi. Tak se prostě zvedl a šel ho zmáčknout. A já tam teď stál v trenkách s pistolí v ruce. Všichni na mě zírali a Blanket se bezelstně optal: "Bille, to je opravdická zbraň?"
Ten mrňous si myslel, že je to cool, pan Jackson nikoli. Vběhnout do místnosti plné dětí s poloautomatickou pistolí? Ouu, byl na mě nasranej ještě hodně dlouho.

Javon: Nesnášel, když děti viděly zbraně, ale naproti tomu byl rád, že jsme ozbrojeni. Oba jsme s Billem vlastnili poloautomatické glocky s prodlouženou hlavní. A měli jsme tasery - takové ty věci, co dokážou do těla vpravit až 1,2 milionů voltů, dost na to, aby porazily třísetkilovýho chlapa. Popravdě, měli jsme zbraní docela hodně - MP5 plně automatické rychlopalné zbraně, vojenské AR-15s, zápustné MAC-10s. Měli jsme taky tři bedny munice, což znamenalo skoro tři tisíce nábojů do každý pistole. Taky jsme měli lehké neprůstřelné vesty pod oblekem - neustále. Někteří nám říkali, že jsme přezbrojeni, ale ti lidi si neuvědomují, jakým hrozbám neustále pan Jackson čelil. Plánovali jsme a připravovali jsme se vždycky na nejhorší, ale doufali jsme v nejlepší.

Bill: Kdokoli, kdo přišel do domu - opraváři, technici, kdokoli - ti všichni museli podepsat závazné prohlášení, než byli vpuštěni do objektu. Existoval tady kontrakt, který by znamenal pokutu 10 miliónů dolarů, pokud by dotyčný prozradil, s kým se setkal. Pokud někdo odmítl podepsat, nebyl do objektu vpuštěn. Taky jsme je museli prohledat a zapsat si jejich telefonní čísla. Pokud je nechtěli sdělit, opět jim byl vstup zakázán. Jediné osoby, které mohli domem procházet volně, byli členové ochranky.
Existoval standardní postup pro každého, kdo chtěl dovnitř. Platil dokonce i pro obyčejného klauna, který přišel pobavit děti na narozeninovou párty. Klaun neměl tušení, ke komu vlastně jde, dokud nepřekročil bránu pozemku. V tu chvíli jsme na něj naletěli my s naším přísně formálním požadavkem o podpis a on jen hlesl: "Huh?!" Prohledali jsme ho a požádali ho o sdělení telefonního čísla.
"Musíme vás požádat, abyste tu nechal váš mobil, než půjdete dovnitř."
"Ale co když bude někdo volat?"
"Chcete tu dělat klauna nebo ne?"
Vyndal telefon z kapsy a položil jej na stůl. Pan Jackson zkrátka nikomu nedůvěřoval. Byl paranoidní, skutečně paranoidní. Skoro nespal. Procházel se po domě tak ve tři, ve čtyři hodiny ráno a kontroloval, jestli jsou všechny dveře zamčené. V ty noci, kdy jsem tu zůstával až do rána, jsem ho viděl procházet domem několikrát.
Měli jsme veškeré moderní bezpečností vybavení a několik členů ochranky bylo speciálně vycvičeno, aby se vyznalo v těch nejmenších detailech ovládání přístrojů - a on stejně po nocích chodil od jedněch dveří k druhým a kontroloval, zda jsou zamčené. Čas od času jsem vešel do domu a zašel za chlápkem, co hlídal. Říkával mi: "Náš borec zas v noci kontroloval dveře." Postupem času jsme si na to zvykli.

Javon: Častokrát taky z domu vycházel a ujišťoval se, zda jsme v přívěsu. Prostě se ve dveřích najednou objevila jeho hlava a on zašeptal: "Jen kontroluju, jestli jste tady, chlapci."
"Pane, my nikam neodejdeme. Jděte si lehnout."

Bill: Měli jsme zavedenou přímou linku z domu do přívěsu a jen pan Jackson znal její číslo. Jednu noc nám zavolal. Prý něco zaslechl. Byl nesvůj. Nedal se uklidnit.
Jednu noc jsme byli na šichtě a tak ve 2:30 ráno jsme najednou zaslechli podivný šustot na pozemku a pak najednou silné bouchání na dveře přívěsu. Otevřeli jsme dveře, tam stál pan Jackson a děti si tiskl silně k tělu. Děti byly rozespalé a zmatené, měly na sobě jen pyžama a chvěly se zimou.
Pan Jackson měl v očích strach, paniku. Jeho oči svítily ve tmě. "Někdo je v domě! Někdo se snažil dostat do mé ložnice přes balkón!"
První věc, která mě napadla, byla: "Tak a teď si můžem sbalit kufry a zmizet! Nedokázali jsme ho ochránit, takže sbohem!" Ale Javon řekl: "Zkontroluj ten pokoj! Jdi, Bille! Zkontroluj ten pokoj!" Tak jsme zůstali, abychom to vyšetřili. Vzali jsme pana Jacksona s dětmi do přívěsu. Javon zůstal s nimi. Já vlezl do baráku, připravil si pistoli a namířil si to do šéfovy ložnice.
Myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla, že někdo musel jedině vyšplhat po zdi a zadním balkónem vniknout do ložnice. Jakmile jsem vešel do ložnice, pochopil jsem, o čem mluvil. Z terásky se ozýval podivný šustivý zvuk. Otevřel jsem balkónová dvířka a rozhlédl se. Nikoho jsem neviděl, jen ten zvuk se ozýval hlasitěji. Něco jako plácání. Ohlédl jsem se napravo a spatřil … křídlo vklíněné mezi okenní rámy. Holub! Všechen ten strach kvůli holubovi.
Uchopil jsem ho a vytáhl mu křídlo. Rozmáchl jsem se a hodil ho z balkónu. Nemohl jsem říct, jestli vzlétl nebo co. Možná jsem mu to křídlo zlomil. Všechno, co jsem viděl, bylo, jak padal dolů. Vrátil jsem se zpět a řekl panu Jacksonovi, že to byl pták. Teď se samozřejmě začal zajímat o ptáka!
"Nezabil jste ho, že ne?!"
"Ne, pane. Ovšem že ne! Prostě jsem ho nechal letět."
"Ach, díkybohu!"

Javon: V tomto bodě se do rozhovoru zapojil Prince. "Tatíííí! Můžeme se vrátit do postele, prosím? Ráno vstáváme do školy a já jsem hrozně unavený!" Byly tři ráno. Tak se tedy zvedli a vydali se domů. Pan Jackson jim řekl: "Vidíte děti? Raději se ubezpečit, než-li posléze něčeho litovat!"

Bill: O několik týdnů později, někdy v polovině února, jsem obdržel zuřivý telefonát od šéfovy manažerky Raymone. Byla celá rozčilená a křičela do telefonu: "Musíte Michaela okamžitě odvést pryč z domu!"
"Co je za problém?!"
Neřekla mi nic. Jen neustále křičela: "Odvezte ho pryč! Zabukuju vám pokoj v hotelu! Vezměte ho pryč!" Dokázal jsem si představit, že se jedná o něco vážného. Řekl jsem Javonovi, ať přistaví auto a sám jsem běžel do domu. Vyběhl jsem do prvního patra a uviděl pana Jacksona, jak se ve tmě prochází po domě. Nepotřeboval k tomu světlo, jakoby se obával, že ho někdo spatří. Řekl jsem mu o telefonátu. Okamžitě vystartoval, vběhl do pokoje dětí a začal balit věci. Šeptal jim: "Pojďte! Notak! Ne, ne! Tohle nepotřebujeme! Vezměte si jen nejdůležitější věci!"
Nechápal jsem, co se děje. Odvážil jsem se zeptat: "Pane, co se tu děje?"
Nedokázal mi odpovědět. Jen řekl: "Raymone volala. Jsme v nebezpečí! Musíme odejít, TEĎ!"

Javon: Přistavil jsem auto a čekal před přívěsem. Neustále jsem kontroloval monitory - nic na nich nebylo! Žádný pohyb, nic! Ještě než jsme odjeli, Bill zkontroloval celý dům. Nikde nikdo. Nastoupili jsme do auta a řekli panu Jacksonovi: "Pane, celý objekt je v pořádku. Nikde nikdo není. Věřte nám, jsme v bezpečí."
Ale on nás skoro nevnímal. Byl vyděšený k smrti a panikařil. Pořád opakoval: "Musíme odsud! Pryč!"

Bill: Neměli jsme ani ponětí, co se tady děje, ale naložili jsme zavazadla a děti a všechny jsme odvezli do Green Valley Ranch, resortu poblíž Hendersonu. Manažer už tam na nás čekal, pomohl nám vykládat zavazadla. Tak jsme tedy opustili náš přísně střežený objekt jen my dva s šéfem a rodinou.
Ubytovali jsme šéfa v pokoji a sami jsme se uskladnili v pokoji naproti. Příští ráno jsem zašel za ním, abych si s ním promluvil. Vztekal se: "Neměl bych opouštět dům jen tak pro nic za nic! Neměl bych utíkat před nikým! Od toho bych měl mít vás, hoši, ne?!"
"Před kým utíkáte, pane?"
Nakonec vyšel s pravdou ven. Raymone mu prý volala, že se s ní zkontaktoval dřívější zaměstnanec Neverlandu, kterému pan Jackson dlužil peníze. Tenhle chlápek volal Raymone a ubezpečil ji, že vynaloží veškeré úsilí, jen aby prachy dostal zpět. Řekl, že osobně pojede do Vegas, přeleze zeď u Jacksonova domu a podá si ho. A tak Raymone zavolala nám, abychom ho urychleně odsud odvezli.
Řekl jsem: "A kvůli tomu jsme opouštěli dům? Pane, nikde nejste ve větším bezpečí, než tam! Ten dům je hotové "vězení s ostnatým drátem"! Nikdo tam neproklouzne! A jsme tam my s Javonem. Kdyby mi Raymone řekla, o co jde, vyřídil bych to!"
To ho, zdá se, zaskočilo. Vypadal dokonce mírně nasraně.
Zůstali jsme v Green Valley Ranch ještě jednu noc, pak jsme se zas vrátili domů. Děti byly značně zmatené. Nebylo divu - byly naprosto pod nadvládou otcova způsobu života. Tajné dveře, alarmy, knoflíky pro případ nouze - to byl jejich každodenní život. Byli trochu zmítaní. Bylo mi jich líto. Přestěhovaly se do Vegas, do cizího domu, byly tam pár týdnů a zas je někdo tahal někam jinam, uprostřed noci. Pak se ocitly na hotelu, odkud za dva dny opět odjížděly. Bez slova vysvětlení.
Jakmile jsme dorazili domů, všichni byli neobyčejně zamlklí. Pak se najednou Blanket podíval na otce a řekl: "Tati, můžeme se vrátit domů? Na Neverland?"
Pan Jackson se na syna smutně pousmál. "Ne. Nemůžeme se tam vrátit. To místo bylo zneuctěno ďábly!"

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzy Zuzy | Web | 5. dubna 2015 v 19:07 | Reagovat

Je to neskutečný zajímavý a poutavý čtení, živě vyprávěné a skvěle přeložené, dostal mě ten Blanket :-D a to jak tam naběhl jen v trenkách a s pistolí..  netušila jsem, že měli takovou arsenál zbraní, Michael se musel moc bát  děti a jejich bezpečí, ale v tom starchu se kdokázal ještě strachovat o holuba, jestli se mu nic nestalo♥  a ten konec, návrat do Neverlandu není možný, rostě tam by neměl takvý starach, ano bavy, jakmile mu toto vzali a pošpinili neměl chudáček klid.

2 hanylen hanylen | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 19:54 | Reagovat

Uf, tedy tohle se čtě jedním dkechem!!! Je to navíc i skvěle napsané. "Když se někdo pokusí přelézt zeď, nejdřív ho zastřel a pak mi zavolej". To drama s tím alarmem mě dostalo. Jak tam vrazil v trenkách a se zbraní a on se Blanket zajímal o tlačítko :D  :-D S tím holubem to bylo také typické - museli MIchaela ujistit, že ho nezabili. Ale ten závěr... ze smíchu je najednou těžko u srdce. Museli žít v neustálem napětí, děti připravené a zvyknout si na okamžitý odjezd jinam uprostřed noci.

3 Nefra Nefra | 5. dubna 2015 v 20:10 | Reagovat

Trochu smutné čtení :-( Mike musel žít ve velkém stresu a strachu.Jinak Domi skvělá práce.

4 Nikola Nikola | 8. dubna 2015 v 18:38 | Reagovat

Není nic lepšího, než poslouchat oblíbenou hudbu, jako právě já teď a číst knihu, která je tak zajímavá jako tato. :-)
Jen škoda, že u nás není k zakoupení v češtině - hned bych ji koupila a zařadila mezi ostatní.
Těším se na další čtení - na pokračování jak povídky, tak knihy. A promiň, že moc nekomentuju - ale poctivě čtu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama