Melody will never die. Will NEVER die.

Úryvky mých vzpomínek z návštěvy psychiatra

18. dubna 2015 v 11:37 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy

Hlásí se Vám Domi s tímto podivným článkem. Ne, že bych se nudila a neměla na blog co přidávat, ale tato událost (návštěva psychiatra) ve mně zanechala mnohé dojmy, které mě nutí k zamyšlení. Ano, je mi 21 let (tedy, 25. 4. mi bude 21 let) a byla jsem okolnostmi donucena navštívit psychiatra. Zprvu jsem to chtěla vyzkoušet s psychologem, ale těm tolik nevěřím a navíc se za jednu návštěvu psychologa platí celkem velký peníze. Tak jsem se tedy porozhlédla po internetu a našla si jednoho pána, jehož jméno znělo solidně (ano, vybírám si lidi prioritně podle dobře znějícího jména …) a objednala se.

Když jsem tam dorazila, nestačila jsem se divit. V čekárně (tak maličké, že by se tam sotva vešel věšák, natož pak pacienti) seděla skromně vypadající slečna. Evidentně mladší než já. O hodně mladší (možná tak 14, 15 let). S tmavě modrými kruhy pod očima. Ztrhaná a na první pohled nešťastná. Pípla:

"Dobrý den."

"Dobrý den." odvětila jsem svým naučeně zhrublým hlasem, který mi v tu chvíli připadal nevhodně obhroublý. Nedalo se to však vzít zpět. Celá ta maličká čekárna vás nutila pohybovat se velmi úsporně, tak jsem tedy přicupitala k židli a sedla si na její okraj. V tu ránu jsem zcela jistě i já vypadala velice skromně - a nešťastně - a zoufale. Takže vlastně tak, jak se ve skutečnosti cítím.

V čekárně jsem pobyla hodinu a půl. Pan doktor vyslechl nejprve pána a pak tuhle slečnu. Když vycházela z ordinace, plakala. Čtrnáctiletá holka, co by si správně měla užívat života plnými doušky, odchází uplakaná z ordinace "cvokaře". Bylo mi úzko a litovala jsem ji.

"Paní Veselá!" ozvalo se z ordinace. Vylétla jsem ze židle o trochu prudčeji, než jsem plánovala. Pobyt v čekárně "lékaře duší" mě mírně rozhodil, takže jsem se začala chovat o něco naježeněji, než obvykle. Vešla jsem do ordinace. V té to vypadalo jako v předsálí hotelu. Za recepčním pultem stála sestra.

"Posaďte se na chvíli sem, paní Veselá."

"Jsem slečna."

"Promiňte. Zapíši si vaše osobní údaje."

Nadiktovala jsem jí adresu, telefonní číslo a taky rodné číslo. Pak mě konečně pustila za doktorem. Za příjemně vypadajícím pánem s bradkou. Potřásli jsme si rukama. Čistým, melodickým a hlavně neskutečně hladivým hlasem mě vyzval, abych se posadila. Sedla jsem si a jak jsem v životě extrémně uzavřená, vychrlila jsem teď ze sebe všechno jedním dechem. Musel dokonce zrychlit svůj prstoklad na klávesnici počítače, aby stíhal zapsat vše, co jsem ze sebe chrlila.

"Co vás tedy konkrétně trápí … ehm … Dominiko?"

"Mám strach z lidí."

"V jakém smyslu?"

"Vyhýbám se jim, jak jen to jde. Nerada s nimi mluvím. Nechodím do společnosti."

"Jste sama?"

"Ne, žiju s mámou. Ale samota je můj přítel. Ticho je můj přítel."

"Co je ticho? Podle vás?"

"Ticho znamená, že není hluk. Ticho je nehnutý vzduch v místnosti, který neprotínají žádné nepříjemné zvuky."

"Kolik času denně trávíte sama?"

"Skoro půl dne. Trávila bych i víc, ale moje máma samotu nesnáší, takže neustále chce, abych byla s ní."

"Kamarádi?"

"Tak jeden, dva dobří."

"Partner?"

"Ne."

"Dá se s vámi lehce vyjít?"

"To nevím. Nejsem náročná. Stačí mi jedna místnost, trochu jídla a …"

"Respekt?"

"Jak to myslíte?"

"Lidé musí respektovat vaši povahu. Samotářskou a nespolečenskou. Které typy lidí máte nejraději?"

"Ty, kteří mne obdaří svou nepřítomností."

Pozvedl obočí a zíral na mne.

"Tak dobrá, vyhovují mi tišší introverti, kteří nevidí spásu světa v okázalém blbnutí v partě kamarádů."

"A jakou pomoc potřebujete ode mě?"

"Naučit se vycházet s lidmi. Nevyhýbat se jim. Mám strach, že v práci jednou selžu, protože se mi příčí kolektivní práce v týmech. Připadám si izolovaná a leze mi to na mozek. Ale na druhou stranu, když si představím, že se teď zvednu a půjdu někam, kde je hodně lidí, cítím se zle."

"Drahá slečno, vy trpíte klasickou sociální fobií. A s fobií, jak jistě víte, nelze tak snadno nic dělat. Jste příliš, příliš přemýšlivá na dnešní dobu. Co čtete? Čtete hodně, že?"

"No já … zrovna teď Noční vlak do Lisabonu od Pascala Merciera …"

"Tak vidíte. Klasický filozofický román. Hodně složitý román, líbí se vám?"

"Přiměřeně, ano. Znám lepší."

"Například?"

"Idiota od Dostojevského, Na západní frontě klid od Remarqua. Když už o tom mluvím, sama si někdy přijdu jako kníže Lev Myškin z Idiota."

"To nechápu. Já tu knihu nečetl."

"Vyvrženec ze společnosti. Nikam nezapadá a všichni z něj mají posměch."

"Možná. Vy jste moc hloubavá, slečno. Ale to je v pořádku. Sice nezapadáte do současných kritérií oblíbeného člověka, ale jste svá. Jste chytrá a vyznáte se. Mimochodem, to o těch lidech, co vás obdaří svou nepřítomností, to jste vymyslela vy?"

"Ne. Někdo daleko chytřejší."

"Kdo?"

"Charles Bukowski. Dobrý na vymýšlení úderných citátů, ale přešpatný autor."

"Tak vidíte. Je vám 21 let a konverzujete se mnou na téma filozofie, knih a citátů."

"To je můj svět. Knihy jsou můj život. Jen jedna věc mě mrzí - že nikdy nestihnu přečíst všechny dobré knihy na světě."

"To by nestihl nikdo, slečno. Víte kolik je knih?!"

"Já neříkala všechny, já říkala dobré."

"Ehm, vidíte. Dostala jste mne! Ale teď vám něco doporučím. Knihu, máte radost? Je to filozofická studie od autorky, která o sobě tvrdí, že je největší introvertkou na planetě. Jmenuje se Susan Cainová a tu knihu pojmenovala TICHO - SÍLA INTROVERTŮ VE SVĚTĚ, KTERÝ NIKDY NEPŘESTÁVÁ MLUVIT. Kupte si tu knihu a přečtěte si ji."

Tu knihu jsem koupila a teď ji čtu. Je to dobrá studie, úderná a přesná. Hlavním mottem knihy je - PROČ BY BÝT TICHÝ NEMĚLO ZNAMENAT BÝT SILNÝ? PROČ BY ŽIVOT MĚL BÝT UTVÁŘEN IDEÁLEM EXTRAVERZE?

"…introverze, spolu s její sestrou citlivostí, seriózností a stydlivostí je nyní druhořadým osobnostním rysem - někde napůl cesty mezi zklamáním a úchylkou. Introverti žijící podle ideálů extraverze jsou jako ženy ve světě mužů. Nepočítá se s nimi, protože v sobě mají rys, který je pro ně přirozený. Pokud jste introverti, víte, že předsudky vůči "tichu" mohou vyvolat hlubokou vnitřní bolest. … I teď můžete stále cítit osten viny, odmítnete-li pozvání na večeři a dáte přednost dobré knize. Nebo třeba jíte v restauracích rádi sami a obešli byste se bez soucitných pohledů od ostatních strávníků. Nebo vám říkají, že jste příliš "pohrouženi sami do sebe", což je fráze, která se proti přemýšlivým a tichým lidem používá poměrně často.

Samozřejmě pro tyto lidi existuje ještě další výraz: myslitelé."

Susan Cainová: TICHO
Zde tedy další střípek do mozaiky odhalování mého já. Další návštěva psychiatra mne čeká příští měsíc. Zdraví Domi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hanylen hanylen | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 12:20 | Reagovat

Domčo, tak já jsem na tom stejně. Nebudu radši popisovat, co cítím, ale jsem stejné povahy. Nesnáším se s naší rodinou - ta je přesně ten typ lidí. co honí jen peníze, auťák .- dva milionové baráky, co splácí. Mám typy lidí, o kterých vím, že jsou pohodoví a i trošku kulturní. Otec nepřečetl v životě žádnou knihu. Vždycky jsem asi byla taková, ale při večerním zaměstnání to bylo celkem dobré, když byly kiolegyně, se kterýma jsem se mohle cítit uvolněně. Ano, být sama se sebou tio mi vyhovuje, protože na mě nikdo neútočí, nikdo mě nesekýruje ;-) Dneska je opravdu doba, že by se zbláznil i Chocholoušek - ale neboj, máme už zamluvené speciální oddělení MJ fans, jak píše Zuzy :-). Byla jsem také nedavno na kontrole u našeho doktora a první, co řekl bylo: posaďte se, já nemám čas :-D

2 mjjcreateproduction mjjcreateproduction | 18. dubna 2015 v 12:30 | Reagovat

O Michaelovi chci doktorovi říct na příštím sezení. Popíšu mu svoje pocity,  jsem zvědavá, co mi řekne. Ale pokud jsi Hani taky introvert, tak tu knihu od Cainové můžu doporučit. Najdeš v ní samu sebe, jako já.

3 Nikola Nikola | 18. dubna 2015 v 17:00 | Reagovat

Je fajn, žes to napsala - že ses svěřila...
Já tady nikomu nevěřím - přece jenom, tady všude, jsou jen cizí lidi, kteří mi jen komentují články - nikdo mě osobně nezná, nikdo o mně nic neví a nemám potřebu se svěřovat lidem, se kterými sdílím jen to, co napíši na svém blogu - o svém soukromí nemluvím, ale něco ti povím.
Já jsem byla u psychologa - ne snad, že bych měla nějaký problém přímo JÁ osobně. To navrhla učitelka ze základní školy, protože si myslela, že problém je VE MNĚ - on by to byl docela dlouhý příběh, tak to zkrátím - chtěla, abych tam zašla, protože si myslela, že neberu své spolužáky, že mám s nimi nějaký problém a chtěla to asi "urovnat" - jenže to po tolika letech nešlo, když mě a spolužáka ze třídy dala pryč - protože jsme se učili podle jiných osnov než ostatní - ale to by bylo taky na dlouho a spíš bych to napsala raději jen tobě, než tady veřejně všem. :-) Prostě jsme si zbyli - já a spolužák - komunikovali jsme mezi sebou ze všech nejvíc, protože jsme měli prostě jen jeden druhého - bylo to tak tři roky, takže nás spolužáci nebrali - jako bych tam nebyla, jako bychom tam nebyli... Nekomunikovali s námi/se mnou. Když jsme měli anonymně napsat, co chceme změnit, když... - vlastně promiň - vzpomněla jsem si, že třídní tehdy pozvala paní psycholožku NEJDŘÍV do školy, kde jsme se o vztahu ve třídě bavili - VÝJMEČNĚ JSME U TOHO BYLI TAKY - já a spolužák, a anonymně psali, co bychom rádi změnili... - pak se to asi přečetlo naší třídní a ta mě tam poslala.
Řešily se samozřejmě stejné věci - akorát mezi čtyřma očima a potom u toho musela být mamka i třídní - připadala jsem si s prominutím jako debil! No ale psycholožka potom řekla, že problém nemám já, ale že mě prostě neberou mí spolužáci - že bych měla být se spolužákem více s ostatními a učit se ve řídě, ne někde v knihovně s asistentkou, to neřešila a dál to tak zůstalo.
A pak jsem tam byla před třemi lety, ale to je osobní - takhle pro všechny se rozepisovat nebudu...

4 mjjcreateproduction mjjcreateproduction | 18. dubna 2015 v 19:36 | Reagovat

[3]: Jo Niki, tuhle návštěvu psychologa mám už taky za sebou a úplně ze stejného důvodu. Proběhla v 6. třídě a bylo to kvůli tomu, že jsem nedokázala zapadnout do kolektivu a byla jsem moc tichá a nemluvná. Od psychologa jsem však odcházela jako debil - prý jsem nepřizpůvobivá a příliš stydlivá. Dokonce mi předpověděl; že do deváté třídy budu prolejzat se čtyřkama. V deváté třídě jsem měla jednu dvojku.
Pokud máš fb, tak mi dej adresu, napíšem si.

5 Nikola Nikola | 18. dubna 2015 v 20:22 | Reagovat

[4]: Chápu. Já doufám, že už tam nikdy nepůjdu! Já nechci být za debila, se kterým se pořád někdo bude bavit o jednom a tom samém.
Jsem taky tichý a klidný člověk - společnost mi nevadí, ale stejně se cítím líp, když jsem s rodinou nebo s přáteli - prostě s lidmi, které znám. Také hodně čtu a abych se přiznala, mám to nejen ráda, ale taky mě to odvádí od běžných starostí - na chvilku vypnu :-).
Já teď nejsem přihlášená, ale myslím, že Nikola Lichá, se najde dobře :D - teda nestalo se, že by mě někdo nenašel :-D.

6 Nikola Nikola | 18. dubna 2015 v 20:30 | Reagovat

[4]: Jo a Domi, díky za komentář, teď jsem ho četla... Všechno se mi podařilo sehnat, i to, co jsem neplánovala, ale z obchodů nic nebylo a Karolina celkově, to je jeden velký chaos :D už tam asi nikdy nepojedeme, pokud nebude chtít film, nebo CD. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama