Melody will never die. Will NEVER die.

Červenec 2015

Sdělovací okénko aneb U mě doma straší

25. července 2015 v 13:27 | MJJcreatePRODUCTION |  Osobní vzkazy
Ahoj, zdravím Vás a omlovám se za nečinnost. V následujících dnech se ji budu snažit napravit a přidám další díl překladu. Poslední dobou jsem hodně unavená, je to důsledek práce, učení a taky toho vedra. Do předvčerejška to bylo všechno jaksi únosné, ale před dvěma dny se věci najedno zhoršily.

Ano, u mě doma straší. Ano, mám doma ducha. Ne, nejsem cvok ani vyšinutec, mám to potvrzeno od pána přes paranormální jevy.

Začalo to všechno před dlohými patnácti lety (musela jsem hodně lovit v paměti, abych si přesně vzpomněla). Bylo mi šest let a jedné noci jsem v koutě našeho obývacího pokoje zahlédla postavu. Tmavou postavu se zařivě svítícíma očima. No, spíš to byly asi díry po bulvách, duchové oči nemají. Ale zářily. Hodně. Postava měla na sobě podivný hábit ... a oprátku kolem krku. Něco šeptala. Já stála hrůzou přikovaná na místě a třásla jsem se strachy ... a zimou. V jednu chvíli jsem měla dojem, že se snad strachy pozvracím. Nestalo se. Duch po pár sekundách zmizel.
Následujících několik dnů jsem strávila tím, že jsem si vsugerovávala, že jsem "to" určitě neviděla. Byla bych se spokojila i vědomím, že mi na chvíli ruplo v bedně. Pak se ale "to" objevilo znovu. V noci v nohách mojí postele. Stálo to tam a nechtělo se to pohnout.
Následovaly další a další noci hrůzy - náhlé nevysvětlitelné blikání lampičky, klepání na dveře, za kterými nic nebylo, smích ... zvuky, jako kdyby někdo běžel po chodbě, ale samozřejmě tam nikdo neběžel. A samozřejmě nikdo nebyl doma, ovšem kromě mě.
Teď možná sedíte s pusou dokořán anebo si myslíte, že melu kraviny, ale bohužel ne. Kontaktovala jsem jednoho pána, co dokáže vysvětlit paranormální jevy (ačkoli jsem si myslela, že něco takového, jako démonolog existuje jen ve filmech). Přijel a chvíli se u nás rozhlížel. Pak i řekl, že "to" vidí (neuvěřitelně se mi ulevilo) a že je "to" na mě pěkně nasraný. Prý jsem po dlouhých desetiletích jediná, kdo "to" vidí a slyší a tím pádem "to" u nás musí "žít" a strašit. Že prý jsem důvod, proč "to" nemůže dojít pokoje. Mluvil, jako kdybych o to bůhvíjak stála nebo co...
Pak mi pověděl, že ve své knihovně (ona existuje i knihovna paranormálních jevů) našel zmínku o našem domě - že prý na tom místě kdysi stál pivovar a místní sládek tu spáchal sebevraždu ... oběšením (tím se mi až hrůzně dobře vysvětlila ta oprátka). Řekl mi ale taky, že na tohle specielně by pomohl nějaký druh vymítání, ale jelikož jsme všichni y rodiny skrz naskrz ateisti, tak by to bylo k ničemu a víc, že mi poradit nedokáže.
Bohužel se to tím nevyřešilo, spíš se to zhoršilo. Duch se totiž doopravdy nasral. Pravidelně mě budí ze spaní (ťukáním se zrcadla a na okenní tabulky), poťouchlým smíchem, ale i hůř. Jednou jsem šla v noci na toaletu, otevřela jsem dveře a ty se najednou prudce zavřely a praštily mě do nosu, spustila se mi krev ... a ozval se smích. Pak byl na několik měsíců klid (což je ve svý podstatě ještě horší, než když se to pravidělně dělo). Začalo to opět před dvěma dny.
Nejdřív to byla hlava, co se mi zjevila za oknem a tlemila se mi. No a včera to bylo klepání zevnitř ze zrcadla. Zrovna jsem dřímala a neuvědomila jsem si to včas, takže se "to" nasralo a rozkřáplo mi to zrcadlo na milion střípků.
Ano, musím si prostě přiznat, že v mým baráku straší.

RTT - ČÁST PRVNÍ (POKRAČOVÁNÍ 10)

12. července 2015 v 18:11 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU
Pokračování z minula, pamatuje si to ještě někdo?! :-D jo, fajn, našla jsem si čas, ačkoli mě teď čeká makání na bakalářské práci. Dokončila jsem první část, v knize jsme se dopracovali na stranu 80. Hezké prázdniny ...





Javon: Nikdy nebylo úplně jasný, kdo má hlavní slovo. Slečna Raymone byla manažerka, ale očividně stála na vedlejší koleji. Technicky jsme já a Bill a zbytek sekuriťáckýho týmu hlásili Feldmanovi co a jak. Feldman byl ovšem vždycky přemožen slečnou Grace. Feldman nám ji představil jako chůvu, takže to dlouhou dobu bylo všechno, co jsme o ní věděli. Ale často jsme ji viděli chodit nakupovat a vracet se s náručí plnou těch dětských hraček a blbinek. A taky se spoustou věcí pro pana Jacksona. Také často nosila jeho věci do opraven a oblečení do čistíren. Zvykla si za pana Jacksona vyřizovat i obchodní záležitosti. Nejednou sešla za náma do přívěsu, kde jsme měli laptop a tiskárnu a vytiskla pro pana Jacksona spoustu lejster.

Hodně brzo bylo jasný, že je víc než jen chůva. Mnohem, mnohem víc. Byla nejbližším člověkem pro pana Jacksona, tečka. Byla náhradní matkou jeho dětem. Ty děti ji prostě milovaly. Neexistovalo nic, co by o těch dětech nevěděla. Kdokoli, kdo se ocitl v jejich blízkosti, musel uznat jednu věc - Grace Rwaramba byla nedotknutelná.


Bill: Feldman a Grace byli neustále na kordy. Kdyby Grace přišla a řekla: "Pan Jackson chce to a to", Feldman by odvětil: "Týhle ženský nevěřím ani slovo. Radši se dojdu zeptat přímo pana Jacksona, jestli opravdu chce to, co ta ženská říká."

Několikrát se stalo, že Grace odběhla z domu koupit několik lahví vína pro pana Jacksona. Feldman nepil ani nekouřil, takže měl vždycky tendenci ty lahve schovávat. Kdykoli Grace přinesla víno, tak Feldman neslyšně vešel do baráku, sebral ty flašky a přinesl nám je do přívěsu.

"Pan Jackson rozhodně nemusí tohle pít!" prohlašoval. "Je to jed."

Potom za náma přiběhla Grace a říkala: "Bille, musím honem běžet do obchodu. Pan Jackson chce víno. Dám ruku do ohně za to, že tu ještě před chvílí pár lahví bylo, ale najednou jakoby se po nich slehla zem!"

"Jaké víno?" zeptal jsem se. Řekla mi to a já odvětil: "Feldman sem něco přinesl!" Byla nasraná, vzala flašky a odnesla je zpátky do domu.

O den nebo dva později se Feldman zas potloukal okolo. "Kde jsou ty lahve s vínem?"

"O čem to mluvíte?"

"No o těch flaškách, co jsem sem přinesl!"

"Dal jsem je Grace."

"Cože?!? Ale né, tos neměl dělat!!"

"Co? Proč ne?"

"Snaží se ho otrávit, copak nechápeš?!!"

Ne, nechápal jsem. Popravdě mi přišlo, že ten chlápek je pološílenej. Zpočátku jsem si myslel, že se domnívá, že Grace sype panu Jacksonovi jed do pití, ale hned jsem to zavrhl. Potom jsem si uvědomil, že si to opravdu myslel. Mezi těmi dvěma furt zuřily nějaký souboje.


Javon: Feldman bydlel v hotelu naproti baráku a vracel se tam každou noc. Někdy odjel domů do Kalifornie za příbuznými. Ale kdykoli odjel, požadoval, aby náš sekuriťácký tým dodržoval přísný harmonogram a pokud by některý z nás opustil pozemky, Grace mu měla zavolat a informovat ho. Což samozřejmě nikdy neudělala. Prostě přišla do přívěsu a zavelela:

"Šéf chce, abyste zašli do obchodu koupit Blanketovi cereálie."

Zeptal jsem se: "Zavolala jste panu Feldmanovi?"

"Nemusím mu volat, Javone. Michael chce, abyste šel. Je to jeho přání. Já jsem vám to přišla jen vyřídit."

A tak jsem šel do obchodu a jen co jsem se o dvacet minut později vrátil, volal mi nasranej Feldman: "Co se to tam kčertu děje?! Kde jste byl?!"

"Byl jsem ve Walmartu koupit něco dětem."

"Vy … vy jste byl ve Walmartu?!! Opustil jste stanoviště?!"

"Nic se neděje! Jasný? Klídek. Byl tu Bill."

"Kdo vám řekl, abyste odešel?!"

"Grace. Přišla mi říct, že pan Jackson potřebuje pro syna cereálie, abych je šel koupit."

"Proč jste mi nedal vědět?!"

"Grace řekla, že je to OK."

"Javone, ta ženská je svině a vy ji nebudete poslouchat!"

Potom se celej nasranej vrátil do baráku a vystartoval po Grace: "Vy nebudete posílat mý chlapce pryč!"

Grace řekla: "S vámi já se bavit nebudu. Pokud mě pan Jackson o něco požádá, udělám to."

To bylo na tom to nejbizarnější. Ti dva se vlastně hádali o to, kdo z nich mi poručí, abych šel do krámu pro medové lupínky. Bylo to směšné.

Bill: Feldman byl strašně majetnický, co se týkalo pana Jacksona. Začal být až přehnaně starostlivý, skoro jako rodič. Jeho styl měl být o něco málo diplomatičtější. Ale toleroval jsem ho. Sem tam jsme měli pár střetů. Když šlo o to vykonat nějakou práci, prostě jsme to udělali. Tolerovali jsme se navzájem. Nějaký čas Grace nemohla přijít na to, jak na tom já a Feldman jsme. Jsem loajální anebo udělám s Feldmanem něco, co by ji zahnalo do kouta?! Řekl jsem jí:

"Hele, jsem svůj. Dělám svá vlastní rozhodnutí."

Potom jsme spolu, ona a já, začali trochu víc mluvit. Mohl jsem za ní přijít pro radu a ona se cítila hned komfortněji. Taky jsem jí zasvětil do té záležitosti mezi panem Jacksonem a jeho bratrem Randym. Řekla mi, že mezi nimi bývaly neshody už dřív. Randy byl prý vždy na hraně, měl finanční potíže. Tohle všechno mi řekla a vyvinul se mezi námi přátelsky profesionální vztah. Jediná věc, ve které jsem se necítil dobře (a která měla co dělat s ní), byla Raymone. Grace a Raymone hodně klevetily. Měl jsem Grace rád, ale ty dvě řešily své vlastní věci.

Raymone čas od času přicestovala do města vyřídit nějaké věci pro pana Jacksona anebo se s ním setkat. Kdykoli dorazila, měla se ubytovat v hotelu blízko našeho baráku, do JW Marriottu a tím pádem bylo na jednom z nás ji vyzvednout na letišti a dopravit tam. Jednou takhle přiletěla a já pro ni jel. Najednou se po cestě zeptala: "Bille, znáte nějaké hospodyně?"

Znal jsem jednu mladou holku, co mi sem tam uklidila dům a tak jsem řekl: "Ale jo, o někom vím."

Řekla: "Výborně. Potřebuju totiž někoho, kdo by mi čas od času uklidil. Chci to udržet čisté, když tam nejsem."

V duchu mě napadlo jen: Huh?! Ona má byt v Las Vegas? Vždycky ji přece brávám do hotelu. Byl jsem překvapený, ale neřekl jsem nic. Pouze jsem jí doporučil tu mladou holku, která se brzy stala její kamarádkou.

O několik týdnů později jsem se té holky zeptal: "Nepřišla byste mi zítra uklidit domů?"

"Nemohla bych přijít jindy? Zítra uklízím u Raymone doma."

"A to je kde?"

"Na Turnberry."

"Na Turnberry Towers?!"

"Jo."

Když mi to řekla, pomyslel jsem si: Wow.


Javon: Byty na Turnberry Towers jsou jedním slovem bezvadné. Můžou tě stát až několik tisícovek měsíčně. Je to ten druh místa, kam se stahují jen celebrity a profesionální atleti. Je tam dokonce ochranka, parkování s obsluhou, čistírna - to všechno za celkem slušnou sumu. Takže když nás Raymone poprvé požádala, abychom ji tam dovezli, myslel jsem, že chce jen navštívit slečnu Grace. Nemyslel jsem si, že by tady mohla sama bydlet.

Když jste vjeli do toho komplexu, koukali jste se na strážnici napravo od příjezdové cesty. Zvykl jsem si dávat strážníkovi iniciály slečny Grace, ale Raymone brzy začala dávat svoje. Velice brzy ji všichni znali křestním jménem, a když odjížděla, mávali a křičeli: "Šťastnou cestu, Raymone!" Znali ji tam všichni, dokonce i komorníci.


Bill: Mít kontakty v Las Vegas se ohromně hodilo. Když jsem měl zájem, získal jsem spoustu zajímavých informací. Tak jsem je nejednou probíral. Takže, Grace a Raymone měly byty na Turnberry Towers, ale nezdálo se, že by pan Jackson o tom cokoli věděl. Zdálo se, že si furt myslí, že Raymone bydlí v hotelu. Říkával: "Jeďte vyzvednout Raymone z hotelu!" Takovéhle věci.

V té době jsem mu nic neřekl. Pořád mi bylo cizí takhle překračovat povolené hranice. Řešit jeho vztah s manažerkou?! To bylo mimo mé kompetence. Bylo by nevhodné po dvou měsících služby přijít za Michaelem Jacksonem a začít mu radit, jak se má ke komu chovat. Ale když šly věci do hajzlu, když šly do kelu i tak prosté skutečnosti jako mzdy nebo posílání Javona na pochůzky kolem bloků, začali jste spekulovat, co se to ksakru děje?! Kdo velí tomuhle několika miliardovému kontraktu?! Kdo je nad tím vším?! Kdo řídí všechny ty finanční záležitosti?! Prostě jste se začali zajímat.

Takhle to nebylo vždycky. To byla jedna z věcí, o kterých jsme s Grace mluvili. Říkala, jak hladce to kdysi všechno šlo. V Neverladu, o několik let dříve, to chodilo jako hodinky. Něco jako skutečný korporátní byznys. Mzdy chodily načas. Každý znal své místo, všichni věděli, co mají dělat. Nikdo se nemusel zajímat, kdo co vede a tyhle věci. Všichni to totiž věděli. Michael Jackson to všechno vedl. Byl šéf. Tyhle dny ale byly nenávratně pryč.

To ten soud. Ten soud všechno rozmrdal. Zničil ho. Šlo to vidět. Stal se zranitelným, vykořeněným. Dostal mnoho výhrůžek smrtí. Jako, myslím tím … fakt hodně. Byl vyděšený. Nevěřil nikomu. Strach a paranoia ho přímo pohlcovaly.

Začalo to na počátku roku 1990, v době, kdy byl poprvé obviněn ze zneužívání. Ty věci ho začaly rozebírat. Ale když se to stalo podruhé? Byl zrovna v Las Vegas, když se to stalo, byl celý den v Mirage. V tu dobu mu zatím šerifův okrsek obracel Neverland naruby. Hledali důkazy. Grace mi řekla: "Bille, oni ten dům rozmlátili na prach." Pan Jackson to pak viděl … nakonec. Vrátil se, když skončili s rabováním. Po chvíli vyšel z domu a tiše opustil Neverland. Po tomto už nikdy nebyl stejný jako dřív.


Javon: Popravdě jsem v Neverlandu byl, jako dítě. Šel jsem tam se svým kostelním sborem, když mi bylo 14. Měli jsme program s názvem Svaz teenagerů a pan Jackson mohl pozvat takovou skupinu, jakou jsme měli třeba my k sobě do Neverlandu hrát si se zvířaty anebo jezdit na horské dráze. V tu dobu, když jsem tam byl na návštěvě, tam pan Jackson nebyl, ale jeden z jeho zaměstnanců nám povolil prohlídku domu a přilehlých pozemků.

Pamatuju si, že pokud se vůbec chtěl člověk dostat do domu, musel nasednout na vláček. Ten mohl parkovat několik mil od domu, ale vždycky přijel, aby nás vyzvedl. Bylo to nádherné. Byla tam i zoo. Měl opice, pávy, měl rybník se spoustou exotických ryb. Pamatuju si jízdu na kolotoči a miniaturní horskou dráhu. Měl takové ty obří šálky, ve kterých se člověk točil a rotoval. Byl tam přístroj, který bez přestání poskytoval ledovou zmrzlinu a bonbóny a taky popkorn. Prodejní automaty byly zdarma. Prostě jste si mohli vzít, cokoli jste chtěli. Bez poplatku. Byl to ráj na zemi. Prostě nářez. Milovali jsme to.


Bill: Můj jediný výlet do Neverlandu proběhl v březnu. Pan Jackson chtěl odtamtud pár věcí, nějaké obrazy, několik osobních věcí a tak mě poslal, abych je tam vyzvedl. Ten dům byl už hezkou řádku měsíců opuštěn. Vyskytoval se tam jediný člověk - člen ochranky, který čas od času pozemek zkontroloval. Zastavil jsem s autem u něj a on mě pustil dovnitř.

Jel jsem tam v noci a tak jsem toho moc neviděl, ale s jistotou se dalo říct, že to bylo neudržované. Všechny karnevalové jízdy tiše stály. Pozemek zel prázdnotou. Ticho jakoby na vás řvalo. Žádná zvířata v zoo. Všechny květiny a stromy přerostlé. Bylo tam jezírko, velké jezírko, a to bylo špinavé. Úděsně zaneřáděné řasami a sinicemi.

Vnitřek domu byl vypleněn. Po tom, co šerifovi pohůnci odešli, nezůstalo nic na svém místě. Šuplíky byly zotvírané, krabice poházené po zemi, všechno pokryto prachem. Bylo to děsivé.

Nezůstal jsem dlouho. Nechtěl jsem tu být. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, co mi řekl ten člověk u brány, když jsem sem přijel.

"Buďte opatrný. Jsou tam hadi."

"Hadi?!"

"Jo. Chřestýši. Spousta chřestýšů."


KONEC PRVNÍ ČÁSTI