Melody will never die. Will NEVER die.

Únor 2016

RTT - ČÁST DRUHÁ (POKRAČOVÁNÍ 6)

28. února 2016 v 16:04 | MJJcreatePRODUCTION |  PŘEKLADY KNIH Z ANGLICKÉHO ORIGINÁLU

Bill (pokračování): Děti vždycky využily příležitosti, když si mohly pochutnat na nějaký laskomině. Občas jsme někam jeli a MJ řekl: "Bille, děti mají hlad. Není tu v okolí někde McDonald?" Tak jsme jeli do Mekáče, tam jsme zaparkovali co nejdál od vchodu, přinesli jsme jim jídlo do auta a odešli jsme si sednout dovnitř do restaurace. On nám neříkal, že to tak máme udělat. Prostě jsme to udělali. Chtěli jsme, aby se mohli najíst v klidu a my na ně nezírali. Věděli jsme, jak málo má soukromí a proto jsme mu ho poskytli tolik, kolik bylo potřeba.

Největším rozptýlením pro děti byly jejich narozeninové oslavy. Při těch se MJ vždycky rozjel. Přišel k nám s dlouhým seznamem věcí, které chtěl. Říkával: "Chlapci, chci, abyste sehnali klauna. Kouzelníka. Přístroj na popkorn. Přístroj na cukrovou vatu. Nafukovací trampolínu." V tomhle byl hodně specifický. "Najděte mi takového klauna, který umí z balónků vymodelovat zvířátka." Jednou jsme takovýmu klaunovi volali a on zrovna neměl čas. Byl zaneprázdněnej. MJ řekl: "Udělejte cokoli, aby přišel." Nakonec jsme mu slíbili zaplatit víc než trojnásobek původní ceny. On si účtoval 75 dolarů za hodinu a my jsme mu dali 250 dolarů za hodinu.

Neustále jsme se ujišťovali, že jde všechno tak, jak má - trampolína, dekorace, obrovskej dort. Objednali jsme klauna a iluzionistu, dali jim podepsat všechny ty papíry, podle kterých se zavazovali, že všechno zůstane v tajnosti a podepsali kontrakt. Paparazzi vždycky věděli, kdy mají děti narozeniny. Nad domem od rána létaly helikoptéry s fotografama, který doufali pořídit nějakou fotku MJ a dětí. Takže tohle jsme museli taky kontrolovat.


Javon: Číkoli narozeniny se blížily, vždycky jsme dělali to samý. Zajistili jsme, že FAO Schwarz bude zavřené a my tam MJ propašujeme tajně, aby nebyl nikým rušen. Pak jsme je brali na speciální narozeninový oběd. Nejčastěji na čínské jídlo. Wing Lei restaurace byla jejich nejoblíbenější. Byl tam totiž privátní pokoj, který měl MJ doživotně zarezervovaný. Pak se šlo do nějakého kina, aby si děti mohly užít film. Pak se šlo do obchodu s hračkami. Po celou tu dobu probíhaly doma poslední fáze příprav na oslavu. A když jsme se vrátili, následovalo "PŘEKVAPENÍ!" Byl tam klaun, kouzelník, tuny cukrové vaty a barák nazdobený tak, že by se vyjímal i v Disneylandu.


Bill: A taky tam nikdo nebyl. Žádné děti, ani jeden host. Jen Prince, Paris, Blanket, MJ, já s Javonem, učitelka a chůva. Nikdo jiný. Děti neměly žádné kamarády.


Javon: Jediný člověk, který čas od času dorazil, byl syn Marlona Branda Miko. Kamarádil se s dětmi, protože MJ a Marlon si byli velmi blízcí. Párkrát se objevil, ale nebylo to pravidelně. Většinou jsme tam byli jen my.


Bill: Bylo těžké ses tím smířit, přihlížet tomu. Prostě nikdo nepřišel, nebyl tam nikdo, kdo by zazvonil u dveří a přinesl dárky. Žádné tetičky nebo strýčkové, kteří by vesele hlaholili "Veselé narozeniny!" Nezáleželo na tom, jestli to byly narozeniny dětí, MJ, Den díkůvzdání nebo Čtvrtý červenec - Nebylo tam nic a nikdo. Jen my. Bylo to, víte … nezbývalo než si na to zvyknout.

Pamatuju si jednou, to jsme jeli kolem nějaký školy, MJ a děti seděli na zadním sedadle. Musel jsem zastavit na červenou. Pár metrů od nás napravo bylo školní hřiště, kde si děti spolu hrály. Seděli jsme jak opaření a MJ najednou zašeptal: "Bille, podívej."

Otočil jsem se a kouknul na děti - Paris a ty dva hochy. Oni na ty hrající se děti prostě ZÍRALI s otevřenou pusou. Neuměli se dovtípit, jak je to možné, že si takhle můžou děti spolu hrát, aniž by je přitom sledoval milion očí. Na tom hřišti se neodehrávalo nic zvláštního - prostě pár pošťuchujících se děcek. Ale pro ty tři v autě to byl ten nejvzdálenější vesmír, jaká si jen lze představit.


Javon: Takovéhle věci se občas přihodily. I já jednou jel s dětmi kolem místní školy, kde si hrály děti. Měl jsem ale to štěstí, že Paris s Princem a Blanketem byli zabráni do nějaké činnosti a nevšimli si toho. Zabočil jsem okamžitě na jinou silnici, abych se toho pohledu ušetřil.

Občas vás musel přepadnout smutek, když jste je viděl takhle izolované, ale ony byly prostě strašně šťastné jeden s druhým. Když MJ musel odjet občas na nějaké jednání, svorně ho šly vždycky vyprovodit až k autu a všichni si vyměnili to své "Milujeme tě, tati!" a "Ne, já vás miluji víc!" To byl jejich rituál. A když se pak vracel domů, nehledě na to, jestli byl pryč dvě hodiny nebo dvacet minut, vítaly ho s křikem: "Taťka, taťka!"


Bill: Byli něco jako svůj malý vesmír, tihle čtyři. Jediné, co měli, bylo jeden druhého. Byli propojeni duševně a chtěli k sobě mít co nejblíž. Proto byl i celý dům uspořádán jako krtčí nora. Pořád nějaké průchody a průlezy. Ze střechy MJ pokoje se dalo projít do Parisina pokoje. Tajná knihovní dvířka u Paris vedly k Blanketovi a krytými schody v podlaze se vlezlo k Princovi. Pořád někdo někam lezl. Nikdy jste ani jednoho nenašli tam, kde bylo výchozí stanoviště. Jak je Bůh nade mnou, nikdy mi nebylo dost jasný, jak těma mini otvorama prolezli. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel, dokud jsem nezačal nacházet papírky od bonbónů poházené u knihovny. Myslel jsem, že mi šplouchá. Od Parisiny postele to bylo ke knihovně dost kroků, tak jsem dumal, proč vždycky, když si chce vzít bonbón, vstane a odhodí celofán u knihovny. Došlo mi to až po letech.

Jednu věc dělali moc rádi všichni společně - prolezli otvorem k otci a šli společně na střechu pozorovat západ slunce. Paris to jednou zmínila v rozhovoru, který poskytovala nedlouho po tom, co MJ odešel. Když se jí zeptali na její nejranější vzpomínku, řekla: " Chození na střechu v domě ve Vegas."

Jednou v pátek jsem se šoural kolem domu do přívěsu, když vtom jsem zaslechl strašný řev a bouchání na garážová vrata.

"Otevři ty dveře! HNED TY DVEŘE OTEVŘI!"

Myslel jsem si, že se někdo chce vlámat do domu. Oběhl jsem garáž a přes roh nahlédl dovnitř. Spatřil jsem MJ, kterak v proužkovaném flanelovém pyžamu a s noční čepičkou na hlavě stojí bos za dveřmi a bouchá na ně.

"Je vše vpořádku, pane?"

Pohlédl na mě rozpačitě.

"Ach, jistě. My jen hrajeme na schovávanou a já jsem se tu omylem zavřel."

"Dobře, pane."

Tak takhle jsme si žili.